Česko se probouzí do mrazivého prosincového rána. Lidé zapínají rychlovarné konvice, někteří otáčejí knoflíkem přímotopů. Z vozoven vyjíždí jedna tramvaj za druhou, blíží se ranní dopravní špička. V továrnách se rozbíhají stroje. Na velké čelní stěně centrálního energetického dispečinku v pražské Elektrárenské ulici se údaj o spotřebě elektřiny rychle přibližuje údaji o dodávkách z elektráren. Dispečer zmáčkne tlačítko a 250 km daleko se otevírají ventily a široké potrubí hltá hektolitry vody…
Voda se řítí z horní nádrže dvěma 1,5 km dlouhými přivaděči o průměru 3,5 m a padá na turbíny, jež roztáčejí generátory. Během necelých dvou minut dosáhne elektrárna výkonu 650 MW, který pokryje zvýšenou spotřebu elektřiny v zemi. V plném výkonu mohou turbíny pracovat nepřetržitě 6 hodin. Voda, jež předala svou sílu, pak dvěma tunely o průměru 5 m odtéká do spodní nádrže. Mimo špičku, což bývá obvykle v noci, reverzní Francisovy turbíny obrátí směr otáčení a začnou fungovat jako čerpadla, která vrátí vodu z dolní nádrže zpět do horní. Tak funguje přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé Stráně, postavená v masivu Mravenečníku v centrální části Jeseníků. Rozsáhlé průzkumy, prováděné již v 60. letech minulého století ukázaly, že právě tady je díky velkému převýšení 510 m nejvhodnější místo pro vybudování soustavy dvou vodních nádrží, spojených potrubím přes turbíny s generátory...
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 12/2008
