Zámky na Loire

Zámky na Loiře

Loira patří k nejkrásnějším francouzským řekám, ale její proslulost nespočívá jen v její přirozené kráse: kolem ní a jejích přítoků stojí na čtyři stovky hradů a zámků, z toho při Loiře samotné jich lze napočítat kolem sta dvaceti. Všechny mají svoji více či méně pohnutou historii, ale především představují unikátní přehlídku dvorské architektury od středověku až do 19. stol. Není divu, že část údolí Loiry o rozloze 860 km2 mezi městečky Sully-sur-Loire na východě a Challones-sur-Loire na západě je od roku 2000 zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO...

Země světa - Zámky na LoiřeLoira patří k nejkrásnějším francouzským řekám, ale její proslulost nespočívá jen v její přirozené kráse: kolem ní a jejích přítoků stojí na čtyři stovky hradů a zámků, z toho při Loiře samotné jich lze napočítat kolem sta dvaceti. Všechny mají svoji více či méně pohnutou historii, ale především představují unikátní přehlídku dvorské architektury od středověku až do 19. stol. Není divu, že část údolí Loiry o rozloze 860 km2 mezi městečky Sully-sur-Loire na východě a Challones-sur-Loire na západě je od roku 2000 zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Řeka sama o sobě je pozoruhodná nejen svou délkou (s 1006 km je nejdelší řekou ve Francii), ale především průběhem toku. Od svých pramenů na jihovýchodě Francouzského středohoří (Massif central) se nejprve ubírá směrem na sever a pak k severozápadu: skoro jako by chtěla pozlobit kartografy, když prvních zhruba 150 km teče víceméně paralelně s Rhônou, ale v opačném směru! Na vině je pohoří mezi oběma řekami, které je odděluje a provždy odlišuje jejich osudy. Zatímco Rhôna spěchá na jih a vlévá se do Středozemního moře, Loira se před Orléansem stáčí k západu a ústí v Biskajském zálivu do Atlantiku.
Loira je řeka vodnatá a zjara divoká, zvláště na horním toku. I když jsou její břehy od středního toku chráněny proti povodním mohutnými zemními hrázemi, nic to nemění na jejím napohled volném, nespoutaném běhu krajinou mezi zahradami, vinicemi a šlechtickými sídly na okolních pahorcích. Bez přehrad a zdymadel se rozlévá po krajině, co chvíli mění koryto, vytvářejíc stále nové tůně, malebné písečné výspy a ostrovy zarůstající hned novou vegetací. Prastaré hráze porostlé mohutnými stromy jí v tom nebrání, jsou od ní většinou vzdáleny stovky metrů.
Není divu, že už od 15. stol. se mezi francouzskou šlechtou stalo zvykem budovat si právě zde nádherná venkovská sídla. Soustředění nejvyšší společnosti včetně královského dvora za Karla VII. zde bylo nakonec tak silné, že se tu odehrávala i nejvýznamnější politická rozhodování a Paříž hrála jen druhotnou, téměř provinční roli. Bylo lhostejné, zda se nové rezidence budovaly v údolí v bezprostřední blízkosti řeky či na okolních pahorcích, ve městech nebo ve volné krajině, zda šlo o stálá sídla či lovecké zámky – téměř vždy to byly velkolepé stavby, u nichž hrála podstatnou roli prestiž jejich budovatele.
Přitom počátky této stavební horlivosti byly jiné a docela praktické. Široká a místy i dost hluboká Loira byla už v galořímské době přirozenou překážkou pro pohyb vojsk, což dále nabývalo na významu ve středověku, za neustálých válek sužujících zemi. Proto nad jejími břehy vznikaly hrady, mnohdy na místě starých římských pevností. Tak vznikl například na základech římské pevnosti z 5. stol. románský hrad Chinon, dnes zřícenina, nebo hradní komplex v Loches s mohutným donjonem z 10. stol., gotický hrad v Angers a řada dalších, jejichž středověký původ se dá dodnes rozeznat pod pozdějšími renesančními a barokními úpravami. Pokud ovšem nebyly v 15. stol. jako zbytečné opuštěny (Montrichard) a ponechány na pospas přirozenému rozpadu a činnosti místních obyvatel, pro něž bývaly opuštěné hrady (stejně jako u nás) až do 19. stol. vítaným zdrojem stavebního materiálu...

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace