Zámky na Loire

Leonardův zámeček Clos Lucé

Nedaleko od zámku Amboise, vzdušnou čarou zhruba 500 m, stojí nevelká renesanční budova kombinující cihlové zdivo se stavebními prvky z bělostného vápence. Už podle skupinek turistů proudících sem ulicí od zámku poznáme, že jde o cosi výjimečného, a nemýlíme se: je to slavný zámeček Clos Lucé, v němž poslední tři roky svého života pobýval Leonardo da Vinci...

Země světa - Zámky na Loiře - Clos LuceKdyž v roce 1515 vtrhl francouzský král František I. do Lombardie, aby ve šlépějích svého předchůdce Ludvíka XII. znovu prosadil proklamované nároky na Milánské vévodství, celkem se mu dařilo – obsadil Milán a posléze i většinu vévodství. Všude se setkával s novostavbami a uměleckými díly v duchu renesance, kterou znal zprostředkovaně už z domova, a stejně jako Ludvík XII. se zajímal o významné architekty a umělce nejrůznějších profesí. Jeho první setkání s Leonardem da Vinci bylo dílem náhody. Hodně o něm věděl z dřívějška, z Milána znal jeho malbu Poslední večeře, pomýšlel dokonce na její (technicky neřešitelné) přemístění do svých sbírek, věděl o jeho vědecké erudici a technických schopnostech, a tak neváhal a rovnou jej pozval do Francie.
Leonardovi bylo 64 let. Celý život se pohyboval mezi Florencií, Milánem, Benátkami a Římem na dvorech různých mecenášů, mezi nimiž tehdy nechyběli ani příslušníci francouzského dvora včetně Ludvíka XII. V době Františkova pozvání pracoval v Římě ve službách Giuliana Medicejského, bratra papeže Lva X. Byl tam dva roky, k dispozici měl ateliér přímo ve Vatikánu a kromě umělecké práce se zabýval též různými koníčky a inženýrskými úkoly. Zrovna hloubal nad využitím parabolických zrcadel, s jejichž pomocí by mohl slunečními paprsky ohřívat vodu pro pohon strojů, když na něho přišlo udání z čarodějnictví a dalších zločinů. Nabídka francouzského krále tedy přišla Leonardovi nanejvýš vhod. V létě roku 1516 navždy opustil Itálii a odcestoval do Francie. Zavazadel moc neměl, zato s sebou vezl tři obrazy jemu nejdražší: portrét jisté dámy z Florencie, namalovaný prý au naturel, podle skutečnosti (Monu Lisu), Svatou Annu Samotřetí a Svatého Jana Křtitele, kterého se chystal dokončit.
František I. byl nadšen. A je skoro dojemné, s jakou zdvořilostí se tento vzdělaný, citlivý mladík (Františkovi bylo při Leonardově příjezdu do Amboise 22 let) choval k slavnému mistrovi, kdy sebevědomí královského majestátu bezděky ustoupilo úctě k umělci a docela přirozené slušnosti. Ubytoval ho v řečeném zámečku, který mu posléze daroval, platil mu vysokou rentu, přičemž za uměleckou činnost jej hodlal honorovat zvlášť, a nic za to nežádal, jen „potěšení, aby mu směl naslouchat“...

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace