Zámky na Loire

Lovecký zámek Cheverny

Jen málo zámků v povodí Loiry se svým původem vymyká téměř všudypřítomnému schématu vývoje od středověkého hradu k renesančnímu zámku s pozdějšími úpravami. Jedním z nich, slohově jednoznačným, je barokní lovecký zámek Cheverny asi 15 km jihovýchodně od Blois...

Země světa - Zámky na Loiře - ChevernyStavět na uprázdněném pozemku je snem každého architekta. V tomto případě se ho dočkal Jacques Bougier, který se účastnil Mansartových úprav zámku v Blois a jehož majitel zdejšího panství, hrabě Henri Hurault, před rokem 1620 pověřil stavbou loveckého zámku na místě staršího, ještě gotického objektu. Nešlo však o nějaký prostý zámeček, jak tomu většinou v takových případech bývalo, nýbrž o velkou budovu s třemi křídly svírajícími čestný dvůr, jak to odpovídalo potřebám řádné reprezentace.
Starý zámek byl před stavbou do základů zbořen. V jeho zdech bylo možná až příliš živé povědomí o Henriho zanedbávané manželce a o událostech z ledna 1602. Dvořany vysmívaný hrabě tehdy zahlédl, jak sám Jindřich IV. se za jeho zády pitvoří a známým gestem naznačuje, že je „paroháč“, a tak se beze slova vytratil ode dvora a štval koně až do Cheverny, kde ještě stihl zahlédnout páže spouštějící se z okna hraběnčiny ložnice. Mladík si zlomil nohu a rozzuřený hrabě ho na místě probodl mečem, zatímco k manželce povolal zpovědníka a dal jí na vybranou – meč nebo jed; zvolila to druhé. Poté se ukázalo, že pod srdcem nosila sedmiměsíčního chlapečka. Skandál měl odezvu až u dvora a hraběti bylo nařízeno cosi na způsob domácího vězení v Cheverny, kam si o dva roky později přivedl novou ženu.
Na místě „prokletého zámku“ potřísněného krví vznikl mezi lety 1620 a 1634 zcela nový objekt v duchu raného baroka, členěný do jasně definovaných částí a opatřený klidnými, vodorovně bosovanými průčelími. Pojem baroka měl však ve francouzských podmínkách poněkud jiný význam než u nás. Už v době Ludvíka XIII. byly ve Francii patrné tendence, které se naplno projevily za vlády jeho nástupce: především snaha oslavovat a neustále připomínat vznešenost a imperiální důstojnost panovníka, čemuž přísná a střízlivá povaha architektury odpovídala daleko lépe než dynamické, neklidné a občas i trochu teatrální formy baroka římského. Francouzské baroko vlastně nikdy nebylo skutečným, plnokrevným barokem, a proto i zde je namístě hovořit raději o barokním klasicismu...

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace