Vysočina

Krajina Vysočiny

Vysočinu zasypal sníh..., na Vysočině začíná oprava úseků dálnice D1…, fotbalisté z Vysočiny remizovali… ano, kdekdo to zná, takovéto a podobné věty slyšíme z médií každou chvíli. Nad slovem Vysočina přitom nijak nepřemýšlíme, zdá se nám být naprosto jednoznačným pojmem. Jenomže tak to není, ve skutečnosti je to s ním trochu zamotané, protože v minulosti starší i nedávné se jeho význam měnil. Na úvod tudíž jistě nebude od věci podívat se blíže na jeho vymezení...

Země světa - VysočinaNázev našeho nejrozlehlejšího horopisného celku se v podobě Českomoravská vysočina poprvé objevuje v odborné literatuře ve 30. letech 19. stol. Když ale o více než století později bylo při úpravách terminologie slovo „vysočina“ kodifikováno jako protiklad nížinného reliéfu (neboli jako souhrnný název pro pahorkatiny, vrchoviny a hornatiny), tak názvoslovná komise ve snaze předejít nedorozuměním přejmenovala oblast na Českomoravskou vrchovinu. Mezitím ovšem původní název zlidověl a v prostém tvaru Vysočina se bez nějakého přesného vymezení rozšířil do obecné povědomosti po celé zemi. Do zapomnění odsunul i dříve hojně užívané místní pojmenování „krabatina“ a nakonec se dočkal také oficiálního uznání, když začátkem tohoto tisíciletí pronikl do názvu kraje.
Dnes tedy musíme rozlišovat mezi „tradiční“ Vysočinou, která nemá přesné ohraničení a kterou lze v podstatě ztotožnit s oblastmi, kde domácí obyvatelé výslovně zmiňují Vysočinu jako svůj domov, a mezi administrativně vytvořeným samosprávným celkem Kraj Vysočina. Ten s rozlohou 6 796 km2 zaujímá pouze necelých 60 % rozlohy Českomoravské vrchoviny (11 750 km2), zatímco tradičně chápaná Vysočina v zásadě splývá s převážnou částí jejího území. V dalších článcích proto budeme termín „Vysočina“ považovat za víceméně rovnocenný názvu Českomoravská vrchovina.
Českomoravská vrchovina se rozkládá přibližně uprostřed naší republiky, a to na obě strany od hlavního evropského rozvodí i od bývalé zemské hranice oddělující Čechy od Moravy, jak ostatně napovídá její jméno. Z pohledu geologa je součástí tzv. moldanubické zóny, takže náleží k nejstarším a nejstabilnějším stavebním jednotkám Českého masivu. V jejím základu jsou hojně zastoupeny přeměněné horniny pocházející z období přelomu starohor a prvohor, které místy střídají rozlehlé polohy hlubinných vyvřelin, jež pronikaly těmito starými horninami během hercynského vrásnění. Druhohorní érou prošel tento základ bez větších strukturních proměn, v převládajícím teplém klimatu ale jeho povrch zhladily erozní procesy. K oživení reliéfu a ke vzniku základních rysů jeho současné podoby došlo až pod vlivem tlaků, kterým byl Český masiv vystaven při třetihorním alpinském vrásnění. Oproti jiným našim oblastem se tu tektonický neklid projevoval poměrně jednostranně, ponejvíc vertikálními poklesy a výzdvihy jednotlivých ker zemské kůry do různých výškových úrovní.
Na konci dlouhého geologického vývoje dnes máme před sebou vrchovinu s vyklenutými centrálními partiemi, od nichž se terén stupňovitě snižuje směrem k jejím okrajovým oblastem, kde je vůči okolním horopisným jednotkám zpravidla vymezen zlomovými svahy. Názorným příkladem je třeba hranice se Středočeskou pahorkatinou, kterou poblíž Mladé Vožice utváří výrazný zlomový svah, zvaný Načeradecký sráz. Centrální část vrchoviny přitom kulminuje ve dvou oblastech, jejichž nejvyšší vrcholy pozoruhodnou shodou okolností leží v nadmořské výšce 836 m. Rozdíl však mezi nimi existuje – dostupné údaje státních měření ukazují, že Javořice v Jihlavských vrchách s výškou 836,5 m přečnívá vrchol Devíti skal ve Žďárských vrchách o celých 20 cm...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 7/2020

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace