Východní Čechy

Vzpomínka na ideální svět

Tvořili tu přední umělci své doby. Jezdila sem společenská smetánka z celé Evropy. Do lázní s třemi prameny, kde však hlavní léčebnou kúrou byla zábava. A za jejich majitelem, hrabětem Františkem Antonínem Šporkem. Nenápadný kousek labského údolí tam, kde je budoucí veletok ještě drobnou stužkou, se proměnil v barokně komponovanou krajinu s alejemi a lesními průseky, umělými poustevnami, fontánami a sochami. Celá ta sláva a nádhera, již Gottfried Benjamin Hancke, lyrik německý, stavěl nad Fontainebleau, ba i Versailles (ovšem v dílku, jímž se vemlouval do přízně svého budoucího mecenáše, totiž Šporka, dodávají cynikové), trvala sotva 40 let, než ji vzala voda, a to z velké části doslova. Co nezničila voda, poničil během následujícího čtvrttisíciletí člověk. A tak dnes v Kuksu a jeho okolí skládáme ve své fantazii pozůstatky někdejší barokní krásy jako střípky v krasohledu...

Země světa - KuksIdeální svět musel být v rovnováze. Život a smrt, křest a pohřeb, levá a pravá, začátek a konec, věčný souboj protikladů. Mládí a bujarost, to je zábava na levém břehu řeky, zámek, lázeňské domy a promenáda, divadlo, hostinec a dole na louce u řeky taky závodiště, jak jinak než bohatě sochami zdobené, pro populární Ringrennen, kdy je nutno za jízdy zasáhnout zavěšený kroužek. Pak přichází zklidnění a zamyšlení, posezení v altánu či v Domě filozofů, kam Špork umístil větší část své unikátní knihovny čítající na 40 000 svazků. A potom... Nevyhnutelné. Stoupáme do svahu na pravém břehu, ubývá nám sil, potřebujeme pomoc, fyzickou i duchovní, před námi se tyčí klášter s hospitálem a za jeho bylinkovou zahradou, našim očím dosud milosrdně skryt, čeká hřbitov. Věčnost a smrt. Koloběh lidských cest propojený pohledem hraběte Šporka, který upírá v noci z okna svého zámeckého pokoje naproti přes údolí, kde v rodinné hrobce v kryptě pod kostelem Nejsvětější Trojice uprostřed hospitálového průčelí hoří věčné světlo připomínající veškerou pomíjivost.

Granátové jablko

Dobrá, vlastnit dvojdomek společně s hrabětem Šporkem, vrtošivým kverulantem, notorickým vyhledávačem soudních sporů, fanatikem práva a slávychtivým narcistickým milovníkem titulů, by asi nebyla žádná výhra. Jenže František Antonín Špork byl také mimořádně vzdělaným a sečtělým mužem, významným mecenášem barokní kultury u nás, podporovatelem řady umělců a na svou dobu výjimečným nakladatelem. A za to si zaslouží přinejmenším naši vděčnou vzpomínku. Věnovat mu ji můžeme třeba při prohlídce hospitálu, tohoto nejhmatatelnějšího pozůstatku Šporkova Kuksu.
Myšlenku vybudovat na svém panství domov pro přestárlé vojáky pojal Špork už v roce 1696 a podle jeho základní představy o rozdělení kukského areálu na světský a duchovní břeh mu připadlo místo na návrší nad pravým břehem Labe. Komplex kláštera, špitálu a kostela Nejsvětější Trojice projektoval slavný Giovanni Battista Alliprandi, kterému se připisuje i celková koncepce lázeňského údolí. Kostel byl vysvěcen v roce 1717 a o pár let později bylo budování celého hospitálního komplexu ukončeno osazením dodnes nejslavnějšího prvku, souboru 24 alegorických soch Matyáše Bernarda Brauna personifikujících ctnosti a neřesti, na terasu před hospitálem. Z několika typicky šporkovských důvodů však hospitál nezačal fungovat hned, Špork se dokonce jeho fungování vůbec nedožil. Hospitál zahájil svou činnost teprve pět let po jeho smrti, v roce 1743, a to, v souladu s původním Šporkovým záměrem vyjádřeným už v zakládací listině, ve správě řádu milosrdných bratří, který zde působil až do roku 1938.
Areál hospitálu prošel v letech 2010–2015 rozsáhlou revitalizací, přičemž projekt této obnovy dostal symbolické a příznačné jméno Granátové jablko. Puklé granátové jablko najdeme ve znaku řádu milosrdných bratří, zároveň je ale tento plod symbolem obnovy a znovuzrození. A jméno U Granátového jablka nese také hospitální barokní lékárna, po klatovské U Bílého jednorožce druhá nejstarší ve střední Evropě a po Braunových sochách druhý největší unikát, jaký může Kuks nabídnout. To, že se hospitál po rekonstrukci oceněné několika prestižními mezinárodními i domácími cenami stal významným regionálním vzdělávacím centrem s učebnami, kabinety, divadelním sálem a badatelsko-depozitním blokem, běžný turista nezaznamená. Určitě si ale všimne nově upraveného nádvoří a bylinkové zahrady. Znovu je rozdělena do 16 čtverců, čtyř zatravněných uprostřed kolem sochy velkého miles christianus, křesťanského bojovníka, a dvanácti s celkem 144 obnovenými záhony plnými nejrůznějších bylinek. Velký křesťanský bojovník, údajně s podobou samotného Šporka, stával původně na západním okraji Nového lesa, na hranici, kde se Šporkovo panství stýkalo s majetkem jezuitů sídlících v sousední obci Žireč, k níž válečník pozdviženým mečem hrozil. Spory Šporka s jezuity o vybudování křížové cesty od Žirče k jeho Betlému, o němž záhy uslyšíme, popisovat nemůžeme, protože by se nám do čísla nevešlo už nic jiného, připomeňme jen, že jedním z jejich důsledků bylo několikadenní vojenské obsazení Kuksu v roce 1729, odvezení 36 beden knih k cenzuře a následné obvinění Šporka z kacířství, jež nakonec skončilo vlastně happy endem, když byl Špork, jemuž hrozilo propadnutí majetku a doživotní vězení, v roce 1733 odsouzen pouze k pokutě, později dostal zpátky většinu zabavených knih a nakonec se smířil i s jezuity. V zahradě jsou četné další sochy, z nichž zmiňme alespoň u západní zdi pod dřevěným přístřeškem klečícího sv. Jeronýma s lebkou, jenž je stejně jako křesťanský bojovník dílem Braunovým a původně byl rovněž umístěn v Novém lese, v umělé jeskyni poblíž skály, na níž později vznikl reliéf Příchodu tří králů. Asi rok před velkým vznikla socha malého křesťanského bojovníka, kterou rozhodně nepřehlédněte na nádvoří. Ona měla původně hrozit jezuitům, leč Špork ji, vcelku oprávněně, shledal málo nápadnou a výhružnou, takže se ocitla v hospitálu...

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace