Východní Čechy

Mistr téměř neznámý

Kuks a Braun. Místo a jeho umělec. Tohle spojení napadne snad každého. Málokdo však ví, že hrabě Špork přivedl do Kuksu ještě jednoho umělce ve svém oboru stejně výjimečného jako Matyáš Bernard Braun v sochařství. Jmenoval se Michael Heinrich Rentz a byl Šporkovým dvorním rytcem...

Země světa - Michael Heinrich RentzStojím v Kuksu u mostu a před sebou mám všeobecně známou scenerii: strmé schodiště vedoucí na terasu, kde přímo proti jeho vyústění stával Šporkův zámek. Ten sice nevzala velká voda v prosinci 1740, ale v roce 1896 vyhořel a o pět let později byl stržen. Po obou stranách lemují schodiště kaskádovitá koryta, jimiž teče voda. Nahoře ji do každého z nich vylévá z velkého rohu kamenný Tritón, dole se voda původně sváděla do kašny, na jejímž okraji seděl jiný Poseidónův syn, Polyfémos, nikoli však coby krvežíznivý kanibal požírající Odysseovy druhy, nýbrž jako smutný muž bolestně se vyrovnávající s odmítnutím své lásky k mořské nymfě Galateii. Toho, na rozdíl od kašny, můžete vidět i dnes, byť na místě velmi nepravděpodobném. Trůní nad bránou z hospitálního nádvoří do bylinkové zahrady, z níž je dobře vidět velký otvor, který má na zádech. V jejím původním umístění totiž sochou protékala voda a uváděla do pohybu hrací strojek ukrytý uvnitř. Polyfémos hrál melodie!
Kaskádové schodiště, stále ještě původní a kompletní, i když ve špatném stavu a bez někdejších okolních teras a plastik, je téměř jediným, co z lázeňského břehu Šporkova Kuksu zůstalo. Přidat ještě musíme dvě sochy. Když ze zámecké terasy vyjdeme ještě výše po dalším schodišti, uvidíme je před hostincem U Zlatého slunce. U stěny domu maličký David s prakem a naproti němu přes ulici obrovitý Goliáš. Původně vznikla jen ta velká a nebyl to Goliáš, nýbrž Herkommanus, cosi jako Zvykomil, ztělesnění všech špatných advokátů a jejich bezcharakternosti a lstivosti. Socha, která je umělecky snad nejslabším Braunovým dílem vůbec, byla vztyčena v roce 1720 a Špork si jejím prostřednictvím vyrovnával účty především s největším právnickým esem své doby, Václavem Xaverem Neumannem z Puchholzu. Na jejich příběh, zahrnující mj. i třináctitýdenní uvěznění Šporka v Daliborce na Pražském hradě, nemáme místo, a tak jen dodejme, že v roce 1729 musely být na příkaz z Vídně všechny atributy urážející právníky odstraněny. Špork to vyřešil tím, že nechal Brauna, aby přetesal Herkommana v Goliáše a k němu dotvořil Davida s prakem.
Ale vraťme se na úpatí kaskádového schodiště. Na nábřeží stojí po jeho stranách dva téměř identické domy, zářící dnes novotou. Pocházejí z roku 1704, kdy byly postaveny jako ubytovací hostince pro lázeňské hosty. Po zániku lázní a poničení povodní se jejich osud odlišoval. V tom při pohledu od řeky pravém domě, naposledy upravovaném v 1. pol. 20. stol., byl prakticky nepřetržitě hostinec a i dnes v něm je restaurace. Ten levý sloužil nejrůznějším účelům, pak zčásti vyhořel a ještě před 10 lety byl pouhou ruinou. Po kompletní rekonstrukci z let 2012–2014 tady ale vstal doslova fénix z popela. A v něm – Rentzovo muzeum...

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace