Švýcarsko vlakem

Fenomén zvaný železnice

Kdyby se namísto „přesný jako švýcarské hodinky“ začalo říkat „přesný jako švýcarský vlak“, bylo by to dnes vlastně výstižnější, protože pokud jde o přesnost, tak na rozdíl od hodinek mají švýcarské vlaky dosud na celém světě jen málokde srovnatelnou konkurenci. Což platí, i když se budeme bavit o jejich spolehlivosti a uživatelské přívětivosti...

.

Je opravdu pozoruhodné, na jakou úroveň se dostala železnice v zemi, která k tomuto druhu dopravy přistupovala zpočátku opatrně až váhavě a která má pro jeho rozvoj z fyzicko-geografického hlediska hodně špatné předpoklady, mezi evropskými státy jistě jedny z nejhorších. První vlak začal zajíždět na švýcarské území až v roce 1841, tehdy ale jen těsně za hranice, když železnice spojila Štrasburk s Basilejí. První ryze domácí trať pak byla zprovozněna mezi Curychem a nedalekými lázněmi Baden v roce 1847, v době, kdy už například Německem vedlo přes 2000 km kolejí a v Anglii uháněly vlaky devadesátikilometrovou rychlostí. Přestože měřila jen 23 km, v několika ohledech již tak trochu předznamenala další vývoj – její hlavní stanicí byl Curych, který zůstal největším švýcarským nádražím dodnes, na trase musel být proražen tunel, první z dnešní asi tisícovky železničních tunelů v zemi, a premiérovou zkušební jízdu vykonal za řídícími pákami lokomotivy inženýr Niklaus Riggenbach, pozdější průkopník švýcarských horských tratí.
Počátky budování železniční sítě provázela nedůvěra a složitá dohadování. Ale jen co se Švýcaři napevno ujistili, že železnice bude mít zásadní význam pro další růst jejich prosperity, neváhali investovat obrovské finanční prostředky, které vyžadovalo překonávání často až extrémních přírodních nástrah. V zemi, kde okolo dvou třetin území zabírají alpské masivy, bylo žádoucí propojit i odlehlá horská údolí, a tak se běžnými součástmi mnoha tratí nutně staly tunely, mosty, viadukty nebo třeba estakády či protilavinové galerie. Nakonec si železnice s pomocí různých typů ozubnic našla cesty i do velehorských nadmořských výšek, to když se ukázalo, jak výnosný může být rozvíjející se turistický ruch. Některé z těchto drah se natrvalo zařadily k tomu nejsmělejšímu, co kdy bylo na poli železničního stavitelství vykonáno.
Železniční síť otevřela cestu k industrializaci Švýcarska a ta měla zase – zprvu zejména prostřednictvím přesného strojírenství, později i elektrotechniky – zpětný dopad na její stále se zvyšující technickou úroveň. Bylo nezbytné řešit i spoustu složitých logistických problémů, včetně některých zcela specifických, které vyplývaly z kantonálního uspořádání – dnes už je kupříkladu skoro zapomenuto, že v době budování prvních tratí ještě v zemi neexistoval jednotný čas! Souběžně s technikou a logistikou se zlepšovala i kvalita služeb jednotlivých dopravců, což ve výsledku znamenalo, že švýcarské železnice se záhy staly ve světě pojmem, kterým zůstaly dodnes...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 4/2014

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace