Švýcarsko vlakem

Párou na Rothorn

Koleje z nádraží v Brienzu pod vrchol Rothornu v letech 1914 až 1931 rezavěly. Provoz na dříve vyhledávané trati horské zubačky byl kvůli nerentabilitě zastaven. Výluka dráze nakonec prospěla. Zatímco Švýcaři v těchto letech železniční síť elektrifikovali, odstavený úsek tomu ušel. Díky tomu zaujímá zubačka na Rothorn mezi ostatními dráhami výjimečné postavení...

.

Otevření dráhy na Rigi ukázalo, že parní lokomotivy zvládnou i prudká stoupání na horské vrcholky. Nový směr v poznávání hor si nechtěli nechat utéct ani průkopníci železnice v oblasti Berner Oberland. V jejich čele stál německý inženýr Alexander Lindner z Luzernu, který byl posedlý myšlenkou vyvést dráhu na Rothorn do 2244 m. Dnes tato výška žádný úžas nebudí, v době výstavby to ale byla nejvýše položená zubačka ve Švýcarsku. Teprve později ji překonala Jungfraubahn nebo trasa Gornergrat. Odborník se zkušenostmi z gotthardské dráhy předložil projekt a po přidělení koncese pak byl výstavbou pověřen T. Bertschinger z Lenzburgu. Odstartovala v roce 1889, trať budovalo až 640 dělníků, mezi nimiž převládali Italové. Na staveništi v horách se museli spokojit s prostým ubytováním a překonat i potíže v zásobování potravinami. Materiál vynášely do kopců muly. Přesto byla trať otevřena už v polovině roku 1892 a výletní vlaky se na ni v letní sezoně pravidelně vydávaly až do roku 1914. Po vynucené přestávce dráha zaznamenala v roce 1931 úspěšný comeback.

Brienz Rothorn Bahn je v provozu jen v letní sezoně, od dubna do září. Na trati jezdí šestnáct lokomotiv, z nichž nejautentičtější a mezi turisty nejoblíbenější stroje označené čísly 1 až 7 pohání pára vyrobená spalováním uhlí. Lokomotivy od jedničky do čtyřky pocházejí ze začátku 90. let 19. stol. Jejich kotle spolykají cestou nahoru až 350 kg uhlí a 2000 l vody, kterou musí během jízdy doplňovat ve stanici Planalp. Plnění tendru vodou otočným plechovým chobotem vždy se zájmem sledují cestující. Do kopců se lokomotivy šinou rychlostí 9 km/h, hlasitě při tom funí a jejich komíny vypouštějí do vzduchu chuchvalce kouře. Při zpáteční jízdě má topič volno. Válce slouží jako vzduchový kompresor a lokomotivu brzdí. Na trati slouží také tři dieselové stroje (s čísly 9–11), jejichž motory vydávají zvuk jako traktor, a tak si velkou přízeň turistů nezískaly. Třetí skupinu lokomotiv tvoří quasi parní stroje, v nichž kotel zahřívá topný olej. Nejstarší osobní vozy s dřevěnými stěnami jsou součástí první dodávky z roku 1891. Ty nejnovější, vyrobené z lehkých slitin, mají polokruhovou horní část skříně prosklenou a navíc vysunovací vysoko do stropu, aby mohli pasažéři co nejlépe pozorovat okolí...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 4/2014

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace