Apulie

Španělsko - památky UNESCO

Archeologický komplex v Méridě

Největším a nejtrvalejším dědictvím římské přítomnosti na území dnešního Španělska je bezesporu jazyk – španělština, která se vyvinula z vulgární latiny. Kromě ní zde ale zůstala také řada hmotných památek, ty nejúchvatnější v Extremaduře. Výjimečnost někdejší kolonie Augusta Emerita, dnešní Méridy, byla v roce 1993 stvrzena zápisem na seznam Světového dědictví UNESCO...

Španělské památky UNESCO - archeologický komplex v MériděŘímané dobyli Pyrenejský poloostrov za druhé punské války ve 3. stol. př. n. l. I po svém vítězství se obávali, že by ho Kartaginci mohli znovu obsadit, a tak na jeho území zakládali vojenské tábory, z nichž se později vyvinula samostatná města. Pyrenejský poloostrov rozdělili nejprve na dvě provincie: Hispania citerior (Přední Hispánie) a Hispania ulterior (Zadní Hispánie). Přední Hispánii později přejmenovali na Hispanii Tarraconensis s hlavním městem Tarraco, což je dnešní Tarragona, zatímco Zadní Hispánii rozčlenili na dvě nové provincie: Baetica s hlavním městem Corduba a Lusitania s hlavním městem Augusta Emerita.
Dnešní Méridu založil v roce 25 př. n. l. „na zelené louce“ první římský císař Augustus jako kolonii pro veterány ze svých legií. Odtud pocházel její název Colonia Augusta Emerita („kolonie zásluhou Augustovou“). Římské období bylo také obdobím její největší slávy. Z Augustova popudu zde bylo vybudováno zázemí srovnatelné s tím, jaké měli obyvatelé samotného Říma. Samozřejmě nemohla chybět zařízení sloužící k zábavě a zároveň upevnění moci císaře v duchu hesla „chléb a hry“.
Obyvatelé antické Méridy se mohli jít podívat například do amfiteátru, resp. gladiátorské arény, na zápasy člověka s člověkem nebo člověka s lítou šelmou. Do arény se vešlo až 15 000 diváků. Hlediště bylo rozděleno na sektory, nejlepší místa s honosnými mramorovými sedadly patřila císaři a bohatým patricijům. Osud gladiátora závisel na přízni či nepřízni diváků. Když se obecenstvu jeho způsob boje nezamlouval, žádalo gladiátorovu smrt. Pokud však zápasník prokázal dostatečnou sílu a statečnost, diváci křičeli perdón – milost. Omilostněný zápasník pak odcházel slavobránou a venku na něj čekaly různé pocty a k jeho potěše dokonce otrokyně. Pokud se mu takto podařilo přežít tři roky, byl otrok-zápasník propuštěn, stal se svobodným občanem a mohl se ucházet i o veřejné funkce. Z bývalých gladiátorů a posléze svobodných občanů se však většinou rekrutovali učitelé dalších gladiátorů.
V následujících staletích ale se stoupajícím vlivem křesťanství obliba gladiátorských zápasů upadala, až byly zcela zakázány. Zápasnická aréna začala chátrat, obyvatelé z okolí ji postupně rozebírali a materiál používali na stavbu svých obydlí. Jedno patro hlediště dnes proto zcela chybí. Přesto však k vidění zbylo ještě dost: cely gladiátorů, chodby, kterými chodili do arény, slavobrána, kotce pro šelmy a také místnost pro náboženské rituály, které předcházely každému zápasu. Na stěnách kolem arény se zachovaly pozůstatky maleb s výjevy bojujících gladiátorů, ale kvůli ochraně byly sejmuty a umístěny do Národního muzea římského umění, které stojí hned vedle a o němž ještě bude řeč.
Jemněji zaměřené duše mohly jít do divadla. Divadlo v Méridě je nejzachovalejším římským divadlem vůbec. Dochovalo se dokonce s hereckým zázemím, jako jsou šatny a zbytky latrín i termálních lázní, které měli herci k dispozici. Pro soustředění před představením sloužila hercům i zahrada, kde se mohli procházet a naslouchat zurčení vody v potůčcích a fontánách. Zahrada se dochovala, fontánky už ne. Místo nich jsou v travnatých plochách rozesety zbytky římských sloupů a hlavice, jejichž původní umístění se nepodařilo lokalizovat...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/2019

Obsah košíku

košík je prázdný