Apulie

Španělsko - památky UNESCO

Flamenco

„Jde o hybridní tvar, který vtahuje do svého systému přes pět set nejrůznějších hudebních stylů, od muslimského volání k modlitbě až k poslední tropické rumbě, a všechny je přeměňuje s jediným cílem, aby se projevila ta nejhlubší naléhavost flamenca: zpívat o nejintimnějších a nejvypjatějších lidských situacích. O lásce, žárlivosti, pomstě, nostalgii, beznaději, o Bohu, smrti, matce. V andaluském zpěvu se tragický osud zmocňuje všeho a v jeho spirále ztrácejí slova svůj běžný výraz a mění se skutečně ve zpěv-řeku, verbální pramen nevyjádřitelných emocí. Někdy flamenco mění svou improvizovanou podobu a přetváří se v něco, co je podobné výkřiku. Ne výkřik pod povrchem slov, nýbrž nad nimi. Výkřik tam, kde slova nedostačují. Ve flamenku zpívá duše, která dodává hlas těm nejtemnějším a nekontrolovatelným emocím.“ Carlos Fuentes

Španělské památky UNESCO - flamencoJak uchopit uměleckou formu, která je založena zejména na emocích? Jak vměstnat do jednoho článku informace o tomto nehmotném kulturním dědictví, a přitom zprostředkovat vjemy, které slovy přenést nejdou? Co vybrat z  množství existujících materiálů a co je možno vynechat? Vždyť o flamenku existují stovky a stovky esejí, stovky a stovky odborných statí a ve Španělsku dokonce vysokoškolské obory zvané flamenkologie. A přitom se v mnohém neshodnou ani ti, kdo se flamenkem zabývají celý život.
Začněme tedy definicí, abychom věděli, o čem je vůbec řeč. Na tom se ještě flamenkologové shodnou. Flamenco je španělský umělecký útvar, který má svůj původ v Anadalusii, v jižních oblastech Extremadury a částečně Murcie. Jeho hlavními složkami jsou zpěv (cante), hra na kytaru (toque) a tanec (baile). A rytmický doprovod: vytleskávání, luskání prsty, ťukání kastanět – ty už součástí ale být nemusí. A také povzbuzování umělců, většinou ze strany tleskačů (jaleo).
Ovšem dnes, jak flamenco překročilo hranice Španělska, každý z umělců, pokud je opravdovým umělcem, přináší svůj vlastní vklad, takže uslyšíme i flamenco v jazzové úpravě, kde zazní třeba saxofon, klarinet či klavír. Vžilo se i použití cajónu, duté bedýnky na přední straně s jakousi „valchou“. Hudebník sedí obkročmo na bedýnce a udává rytmus údery rukou a prstů. Do flamencového projevu zavedl cajón, původně improvizovaný nástroj černých otroků, umělec umělců, kytarista Paco de Lucía (1947–2014), když se s ním seznámil při svém koncertním turné v Karibiku. I tanec se změnil. Dříve bylo nemyslitelné, aby si tanečnice, o nichž píše už v 1. století našeho letopočtu římský epigramatik Martialis jako o „mistryních v krouživém pohybu“, oblékly něco jiného než pestrobarevné šaty plné volánů, zatímco dnes je běžné spatřit i tanečnice v kalhotách, dokonce se šlemi.
Odkud se flamenco vzalo? Kde hledat původ jeho pojmenování? O jeho zeměpisné kolébce už byla řeč. A proč právě flamenco, což znamená buď „plameňák“, ale také „vlámský“ či „flanderský“? Tady nepanuje shoda ani mezi těmi největšími odborníky-flamenkology. Teorií existuje několik. Například Demófilo, což byl pseudonym Antonia Machada Álvareze, spisovatele a folkloristy, otce básníků Antonia a Manuela Machadových, v jedné z prvních studií o flamenku z roku 1881 napsal, že název je nutné odvozovat od označení španělských Cikánů, jimž se ve Španělsku běžně říkalo flamencos. Jiní folkloristé dávají vznik flamenka rovněž do souvislosti se španělskými Cikány, ale jsou přesvědčeni, že název pochází od slova flama, což ve španělštině znamená oheň, rozohněnost. Spojují tedy název flamenco spíše s cikánským temperamentem než lidovým označením Cikánů jako flamencos. Další bizarní teorie odvozují název od plameňáků, španělsky flamencos. Když si představíme některé taneční postoje a kroky tanečníků a tanečnic, ani tuto teorii nemůžeme jen tak zavrhnout, jakkoli se zdá bláznivá...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/2019

Obsah košíku

košík je prázdný