Apulie

Rumunsko

Sibiň

Sibiň patří k nejkrásnějším rumunským městům. Snoubí se v ní rysy výjimečně zachovalého německého středověkého města s vídeňským barokem. To ovlivnilo sedmihradskou architekturu po roce 1699, kdy se Transylvánie stala součástí habsburské říše. Dnešní Sibiň, o jejíž obnovu se výrazně zasloužil její někdejší dlouholetý starosta a současný rumunský prezident Klaus Iohannis, zůstává přes svůj historický ráz živým městem, kde kvete bohatý kulturní život s řadou vyhlášených festivalů...

Země světa - Rumunsko - SedmihradskoVe starověku ležela na březích říčky Cibin římská osada Cedonia. Saští osadníci, které do Sedmihradska pozval uherský král Géza II. ve 12. stol., zde založili vesnici Hermannsdorf pojmenovanou podle jejich vůdce, kožešníka a řemenáře Hermanna. Krátce poté přijel podle legendy nové osadníky navštívit uherský král a Hermann ho požádal o povolení postavit pevnost. Stačí k tomu prý jen tolik půdy, kolik může pokrýt jedna býčí kůže. Král souhlasil, načež Hermann kůži rozřezal na dlouhý řemínek, kterým obkroužil celý pahorek uprostřed vesnice. Dnes na něm stojí jádro Sibině.
Slibný rozvoj osady přerušil roku 1241 vpád Tatarů do Evropy. Z původní vesnice se tak stalo město Hermannstadt až ve 2. pol. 14. stol. Z této doby se také dochovaly první stanovy jednotlivých cechů, jejichž počet stoupl z původních 13 postupně až na 40 koncem 18. stol. Sibiň se mohla celá staletí rozvíjet a vzkvétat díky tomu, že byla zároveň i nedobytnou pevností a v 15. stol. odolala řadě tureckých nájezdů. Od roku 1688 se stala sídlem rakouského místodržícího, jímž byla až do konce 1. sv. války.
Během 19. stol. se Sibiň stala také kulturním a náboženským centrem sedmihradských Rumunů, kteří se v té době složitě domáhali svých politických a občanských práv. Po připojení Sedmihradska k Rumunskému království se Hermannstadt v roce 1919 přejmenoval na Sibiu. Složení obyvatelstva se začalo významně měnit od roku 1945, kdy Rudá armáda odvezla 2 800 etnických Sasů do SSSR, odkud se většina z nich nevrátila. Vysidlování starousedlíků pokračovalo také za komunistického režimu a z původních několika desítek tisíc Němců zůstaly ve městě necelé dva tisíce. Stará zástavba měla větší štěstí – až na výjimky se jí léta diktatury nedotkla.
Historické centrum se rozkládá kolem tří náměstí. Největší z nich je Velký rynek (Piața Mare), kde se v Bruckenthalově paláci nachází nejstarší muzeum na území dnešního Rumunska. Samuel von Bruckenthal byl koncem 18. stol. rakouským místodržícím Sedmihradska a ve svém sídle postaveném ve stylu pozdního baroka shromáždil cenné sbírky evropského malířství, jež odkázal místní saské komunitě. Muzeum bylo otevřeno v roce 1817. Pro české návštěvníky je také zajímavá sbírka rumunského umění, které u nás není tak známé.
Jednou z historicky nejcennějších staveb na Velkém rynku je renesanční Hallerův dům pojmenovaný podle rodu, kterému patřil více než 350 let. Na jeho střeše, stejně jako na mnoha dalších měšťanských domech, nelze přehlédnout zvláštní větrací vikýře, kterým se říká „sibiňské oči“ a staly se jedním ze symbolů města. Zdejší sklepy byly podmáčené, proto obyvatelé veškeré zásoby potravin skladovali na půdě. Tento typ vikýřů je k vidění i jinde (např. v Sighișoaře), ale v žádném jiném městě jich není tolik jako v Sibini, až tu návštěvník může mít pocit, že je neustále „sledován“.
Další dominantou Velkého rynku je jezuitský kostel sv. Trojice z let 1726–1733. Dnešní fara sídlí v přilehlé budově někdejšího jezuitského semináře. Na nádvoří kostela stojí socha sv. Jana Nepomuckého, která až do roku 1948 zdobila náměstí spolu se sochou Gheorghe Lazăra, zakladatele rumunského školství z počátku 19. stol. – ta na náměstí zůstala dodnes...

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace