Česko - romantické

Paže v lokti ohnutá

Polohou jedno z nejromantičtějších měst naší země leží na žulové skalní ostrožně nad meandrem Ohře, jenž odpradávna svým tvarem připomínal lidem důležitý kloub v jejich těle. A tak hrad a po něm i město pod ním dostaly jednoduché jméno – Loket. Jako mluvící znamení v městské pečeti i znaku se objevila paže v lokti ohnutá a třímající meč...

Poloha Lokte v meandru Ohře je unikátní nejen v měřítku naší republiky.O Lokti se někdy mluví také jako o „klíči k Českému království“, tentokrát nikoli kvůli jeho romantické, nýbrž strategické pozici v údolí Ohře. Až do připojení Chebska k Českému království na konci 1. čtvrtiny 14. stol. sloužil hrad jako pohraniční pevnost. A když jsme otevřeli skříňku s přirovnáními a charakteristikami, pak uveďme ještě jednu, kterou použil August Sedláček, když psal o Lokti v 13. svazku svého veledíla Hrady, zámky a tvrze české – Loket skýtá „podívání znamenité“, což platí i dnes, po sto deseti letech.
Jedno z nejznamenitějších podívání v sobě může obsahovat ještě další rozměr. Jen si to představte. Je idylický pozdně jarní nebo letní večer. Posíleni některou z dobrot, jež nabízí zdejší tradičně skvělý catering, s kelímkem oblíbeného nápoje v ruce sedíte na lavici v přírodním divadle a čekáte na divadelní představení, operu nebo koncert své oblíbené kapely. Scéna je zatím prázdná, ale to vůbec nevadí, protože za ní už jedno představení běží. Mobilní jeviště stojí přímo u břehu zády k Ohři a pozadí mu tvoří na druhé straně řeky strmá skála porostlá nizoučkou vegetací a na ní impozantní hrad. Hledíte k jihovýchodu, a tak vám nic nebrání, abyste si vychutnali unikátní barvoměnu, kterou přináší postupující západ slunce. Jasné tóny se zvolna utlumují, zlatavé odstíny přecházejí v narůžovělé, zatímco nebe tmavne a vyskakují první hvězdy. Výjev má i své herečky. Než se úplně setmí, dají se ve svahu zahlédnout černé tečky – malé kamerunské kozy, které se starají o ten až překvapivě úpravný vzhled hradní skály. Pak začne kulturní produkce, a když skončí, můžete se při odchodu pokochat z mostu nad divadlem ještě jednou pohledem na hrad vystupující v nočním osvětlení z hlubin černé náruče, v níž nepoznáte, kde končí obloha a začíná skála. A pokud se ještě návštěvou trefíte do období úplňku a najednou spatříte zářit měsíční kolo mezi markrabstvím a vedle stojícím kostelem sv. Václava, snadno podlehnete pocitu, že jste se ocitli mimo čas a realitu...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 3/2015

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace