Česko - romantické

Krajina dvojího nebe

Když první kachní zagágání probudí rybníky zachumlané do mlh, celý kraj zatají dech v očekávání svítání. Pak se slunce konečně vyhoupne nad koruny borovic a poslední cáry par se pomalu rozplynou. Rybníky upřou ještě rozespalý pohled vzhůru a v tu chvíli jim nebe spadne do oka. A záhy se v celém kraji blyští nebe mezi loukami i uprostřed lesů, leží pod rybničními hrázemi a kousek nebíčka se zaleskne i na návsích obklopených selskými usedlostmi...

Velký Tisý byl dostavěn Štěpánkem Netolickým ještě před vybudováním Zlaté stoky, která je dnes jeho důležitým zdrojem vody. Spolu se sousedním Malým Tisým je rybník významnou ptačí rezervací.V Česku sice nemáme moře, ale zato máme asi 23 000 rybníků, z nichž nejméně třetina leží v jižních Čechách. Rybníky jsou poznávacím znamením tohoto kraje, ale nejsou to jen ony. Jsou to i nížinná rašeliniště místně zvaná blata, vlhké louky a také lesy, z poloviny borové. Drobné vesnice ostrůvkovitě rozptýlené po celém kraji si většinou našly suché místo na nějakém svahu, stejně jako pšeničná pole s kapličkami na mezích.
Tento obraz můžeme nejčastěji spatřit ve dvou jihočeských pánevních sníženinách – Třeboňské a Českobudějovické. Než je rozdělil hřbet Lišovského prahu, bývala tu pánev jediná, hluboká a zaplavená vodou, takže to bylo jezero. Vzniklo zhruba před 88 miliony let a teprve nedávno, asi před čtyřmi miliony let, byly obě pánve zaplněny sedimenty až po okraj a mělká jezera zvolna vysychala.
O jižních Čechách se říká, že jsou zasněné. A bude to patrně pravda. Je to kraj bez okázalých gest, jakoby zahleděný sám do sebe, do svých vzpomínek. Snad sní o své předlouhé jezerní minulosti. Nemůže na ni zapomenout i proto, že voda je tu všudypřítomná, jen není tak vidět. Tichá, černá a někdy i zrádná spodní voda nehnutě leží i pod mokřady a rašeliništi, kde se půda houpe pod nohama a kde není radno opouštět povalové chodníčky a vyznačené cesty. Desítky jihočeských blat jsou fenoménem kraje. Ať už to jsou velká blata u Veselí, Losí blato u Mirochova nebo jedno z nejkrásnějších – Červené blato, přes které vede naučná stezka. Mech rašeliník tady svými svěže zelenými polštáři vytváří klamavé zdání pevné půdy, a když v květnu u kořenů borovic blatek rozkvetou bílé palice rojovníku, na blatech to voní jako v apatice...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 3/2015

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace