1 - 2003 Skotsko

Klany v sukních

Skotská sukně, kilt, je základní součástí skotského národního kroje a po staletí byla i znakem klanové příslušnosti. Svérázný klanový systém, jehož počátky sahají ve Skotsku až do 6. století, se vyvinul zejména v oblasti Skotské vysočiny a do jisté míry může být srovnáván se starobylou rodovou společností. Také zdejší obyvatelé příslušeli k velkým skupinám, vedeným autokratickými náčelníky a všichni členové klanu měli společné předky i stejné příjmení (Ve starém galském jazyce slovo clann znamená potomstvo.)

Skotská sukně, kilt, je základní součástí skotského národního kroje a po staletí byla i znakem klanové příslušnostiNejvýznamnějšími klanovými jmény skotské Vysočiny jsou Mackenzie, MacDonald, MacLeod, Mackay, (Mac znamená syn), dále Sinclair, Frazer, Gordon, Campbell, Douglas a Stuart. Nejstarší písemné záznamy o skotských klanech pocházejí z 12. století, a již tehdy bylo známo, že se členové klanu odívali do vlněných kostkovaných látek, které byly později nazvány tartan. Existují dokonce teorie, že skotská suknice, kilt, je modifikací římské tógy.
Ve staré skotské literatuře jsou však popisy původních klanových oděvů uvedeny velmi nepřesně, jen jako pruhované a různobarevné tkaniny, kde se jednotlivé barevné a vzorové motivy opakují. Galské slovo pro dnešní tartan je breacan, obě však shodně označují kostkovanou látku. Tyto, většinou vlněné tkaniny, se používaly jako plédy přehozené přes ramena nebo omotané kolem boků. Z velkého plédu se postupně vyvinul pléd malý, obtočený kolem pasu jako zavinovací sukně, kilt. Svrchní část kiltu je tradičně přichycena ke spodní ozdobným stříbrným zavíracím špendlíkem. Z kostkovaných látek se také šily čepice a výjimečně i kalhoty (trews); doplňkem byly nízké boty a podkolenky nebo vysoké boty po kolena.A také nezbytný sporran, jakási kabelka z jezevčí kůže, zavěšená u pasu. Kromě toho nosili příslušníci jednoho klanu na čepici také klanovou rostlinu, většinou typickou pro jejich kraj. Původní tartany měly jen dvě až tři barvy, přírodní barvivo na látky často také pocházelo z domácích rostlin. První podrobný popis barev pro tartan klanu MacLean pochází z roku 1587.
Tkalci tartanu se snažili zachovávat stále stejný vzor i v primitivních podmínkách raného středověku. V pozdějších dobách, když byla objevena chemická barviva, paleta tartanových barev a vzorů se rozšířila. Stávalo se, že si určitá odnož klanu přidala pruh jiné barvy, aby zdůraznila svou individualitu, ale základní vzor zůstal zachován, jako symbol spojení s mateřským rodem. Přestože klany zachovávaly pravidla pohostinnosti, jejich mužští členové museli být především válečníky, protože nejrůznější šarvátky a bojůvky byly na denním pořádku. Do boje je vždy svolával náčelníkův posel – běžec nesoucí hořící kříž. A bojovalo se skoro vždy ‘tělo na tělo’. V takových divokých skrumážích bylo nanejvýš nutné, aby se přátelé a nepřátelé dali rychle rozlišit, a k tomu právě sloužily různobarevné tartany. Náčelník, který vedl každý boj osobně, nosil honosnější a výraznější oděv: na čepici měl orlí pera, velký pléd obtočený okolo pasu a přehozený přes rameno, dlouhý kabát stažený páskem byl ozdobený na hrudi velkou broží. Náčelnický tartan byl určen pouze pro náčelníka a jeho rodinu. V dobách míru byl náčelník obvykle patriarchou klanu a nejvyšším soudcem. Od svých podřízených vyžadoval absolutní poslušnost a podřízenost Do skotských klanových tartanů se začali při různých příležitostech oblékat i skotští, a později také britští králové, kteří často potřebovali podporu klanů. Prvním králem, občas nosícím tartanové tkaniny, byl Jakub III. (1471), a také Jakub V., jenž si skotskou kostku oblíbil hlavně při honitbách. Podle kronikářů měl prý i britský král Karel (Charles) II. tartanové stužky na svatebním kabátci v roce 1662. V dnešní době tato královská tradice pokračuje – princ Charles a jeho synové jsou rovněž někdy vidět ve skotských kostkovaných sukních.
Klany v sukníchPo staletí trvající a do detailů propracovaný klanový systém, spojený s tradičními zvyky a tradičním oblékáním, se po osudové bitvě na Cullodenské pláni roku 1746 násilně přerušil. Jakobitské povstání, podporované na Vysočině katolickými skotskými klany, usilující o návrat Stuarovců na britský trůn, však bylo po prohrané bitvě tvrdě potlačeno. Bitva byla vybojována za bouře s nevycvičené vojsko, které vedl nezkušený mladý pretendent Bonnie Prince Charlie, pronásledovala profesionální armáda i na útěku. Po tomto fiasku připadlo celé území Skotské vysočiny, původně náležející klanům, anglickému králi. Klanový systém se pomalu rozpadal. Nošení tartanu bylo po roce1746 zákonem zakázáno a trestalo se vězením. Anglická vláda tento zákon vehementně prosazovala, protože si uvědomovala, že nošení „kostky“ není jen historickým sentimentem, ale projevem odporu proti současné královské dynastii. Když se koncem 18. století zákon zakazující nosit skotskou sukni zrušil, tradice tartanu už byla téměř mrtvá. Staří tkalci vymřeli a s nimi zanikla i znalost původních vzorů. O náhlé obrození tartanu se zasloužil anglický král Jiří (George) IV. Při své plánované návštěvě skotského Edinburghu v roce 1822 navrhl, aby jej Skotové přivítali ve svých tradičních tartanových oděvech. A tak se v krátké době objevila řada „originálních“ vzorů, o kterých předtím nikdo neslyšel. Komukoli z významných osobnosti chyběl rodový tartan, šikovný tkadlec mu jej v krátké době „vynalezl“.
Mnoho dnešních kostkovaných vzorů vděčí za svůj vznik knize Vestiarium Scoticum, kde byly tzv. originální tartany zaznamenány. Autenticita publikace je však pochybná a trvající dlouholetá nejistota byla rozřešena teprve ve 20. století. Vzory tartanu jsou nyní úředně zaregistrovány a popsány. Existuje také Collinsova publikace Klany a tartany, která je soupisem více než stovky skotských klanů včetně jejich historie, ukázek tartanových vzorů, s popisem odznaku a s klanovým mottem. Odznak s motivem bodláku původně náležel Stuartovcům, později se stal národním symbolem.

Klanová nevraživost

I dnes se řada Skotů žení v tradičním kiltuSpory mezi jednotlivými klany byly v historických dobách na denním pořádku.Většinou šlo o neshody o dobytek nebo půdu. Extrémním příkladem klanové nenávisti se stal takzvaný glencoeský masakr. Ponuré údolí Glencoe bylo na konci 17. století obýváno katolickým klanem MacDonaldů, podporujícím návrat Stuartovců na trůn. Protestantský anglický král Vilém III. Oranžský se chtěl vyhnout konfliktu se Skoty a vyhlásil amnestii pro ty, kteří mu složí přísahu věrnosti – poslední termín byl stanoven na novoroční den roku 1692. Náčelník klanu MacDonaldů, MacIan, se vypravil na úřad až na poslední chvíli, ale pro špatné počasí nedorazil včas – zpozdil se o šest dnů, a osud klanu tak byl zpečetěn. Angličané měli záminku k akci proti klanu, který byl rovněž podezírán z krádeží dobytka. Na začátku února 1692 se vojenská jednotka pod vedením klanového náčelníka Roberta Campbella, jehož klan byl tradičním nepřítelem MacDonaldů, ubytovala v Glencoe a po dva týdny vojáci využívali pohostinnosti MacDonaldů. Ale když dorazily anglické posily,Campbellové vtrhli do domu k MacIanovi a brutálně zavraždili vůdce klanu a dalších 38 jeho lidí. Málokdo z členů klanu se zachránil útěkem do hor, kde zuřila sněhová bouře. Domy byly spáleny a dobytek odveden.Vilém Oranžský proti vrahům nic nepodnikl.Tento šokující příběh zanechal v paměti obou klanů hlubokou jizvu, která se nezacelila ani po více než 300 letech. Ještě dnes jsou Campbellové považováni za zrádce, kolaborující s nepřítelem. A ještě dnes jsou na některých místech – hlavně tam, kde je silný vliv MacDonaldů – k vidění cedulky No Campbells, please (Vstup Campbellům zakázán). Dokonce i mezi Skoty, kteří emigrovali do světa, často existují napjaté vztahy mezi MacDonaldy a Campbelly. Zcela nedávno došlo k pobouření veřejného mínění ve Skotském Glencoe, místě osudového masakru, kde bylo nyní zřízeno nové návštěvní středisko pro turisty. A vedoucím střediska se stal muž s příjmením Campbell! Hlavní iniciátorkou petice proti tomuto jmenování byla jistá paní MacDonaldová. Převažující červená barva tartanu MacDonaldů a temná zeleň Campbellů se jen tak snadno nesmísí.
V dnešní době je tartan, hlavně v podobě skotské suknice, k vidění při slavnostních příležitostech, jako je návštěva opery či svatba. A nosí jej také čestná stráž na edinburském hradě. Podkolenky, které Skotové musí ke kroji nosit, začínají skutečně až pod koleny. Člověku je za sychravého lednového dne líto mladých mužů, stojících u hradní brány čestnou stráž, s koleny modrofialového odstínu.
Klany v sukníchKlany v současné době sice existují spíše jen podle jména, ale pro Skoty jsou zdrojem rodové pýchy a mnozí z nich dosud stále žijí na území, které v minulosti jejich klanu náleželo. Na Skotskou vysočinu však stále častěji přijíždějí i Skotové žijící mnoho generací v zahraničí. Jejich předkové kdysi museli opustit svou půdu, současní potomci se nyní snaží vystopovat vlastní původ a jako suvenýr si odvést domů „svůj“ tartan. Většinou se však stávají jen snadnou kořistí tzv. turistického podnikání. Pouze autorizovaná střediska prodávají pravý (a drahý) tartan. Ovšem volné motivy kostkovaných látek se vyskytují na deštnících, čepicích, šátcích a mnoha jiných suvenýrech, za které neinformovaný (zpravidla americký) návštěvník rád zaplatí. V tomto obchodě se skotskou tradicí se projevuje typický skotský pragmatismus a svérázný smysl pro humor.

Další informace o Velké Británii naleznet zde: http://www.sopka.cz

Jitka Jenkins

kategorie: 1 - 2003 Skotsko

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace