8 - 2007 Český les

Utajený přírodní klenot

Český les byl za socialismu přímou součástí železné opony, přísně střeženým pohraničním pásmem, kam měli obyčejní smrtelníci vstup zakázán. Následkem toho dodnes patří k našim nejméně známým, ale i nejméně narušeným krajinným celkům, podobně jako třeba Novohradské hory anebo některé partie Šumavy. Lidská činnost se tu po čtyři desetiletí omezovala prakticky jen na ostrahu hranic a vývoji přírody byl ponechán téměř volný průběh. Ta si volnost a klid dovedla dosyta užít, v jejím případě jednoduše platilo, že všechno zlé je pro něco dobré…

Kaplička nad PostřekovemJe ale nutné upřesnit, že předchozí věty se týkají samotného pohoří, zatímco dále budeme mluvit o přírodním prostředí Českého lesa včetně jeho okolí, z horopisného hlediska tedy o celé Českoleské oblasti. Ta vedle Všerubské vrchoviny, oddělující Český les od Šumavy, zahrnuje i tzv. Podčeskoleskou pahorkatinu, jejíž dva podcelky Tachovská brázda a Chodská pahorkatina přiléhají k horám z východu. Se Šumavou má Český les úzce příbuzenský vztah, je jejím stejně starým, jenom menším a nižším sourozencem. Obě horstva pojí kromě společného vzniku i podobný vývoj, jenž stojí za krátké připomenutí; vraťme se tedy o více než 300 milionů let nazpět a nechme čas znovu zrychleně proběhnout.
Mže, která pramení v Českém lese je jednou ze zdrojnic BerounkyV druhé půli prvohor, v období od středního devonu po svrchní karbon, zasáhlo většinu českého území variské vrásnění. Při horotvorných pochodech, probíhajících v několika fázích během desítek milionů let, došlo k několikeré přeměně starších hornin, k jejich rozdělení hlubinnými zlomy a také k rozsáhlým hlubinným výlevům magmatu. Tím byl položen základ celého Českého masivu, který potom už jiné vrásnění přímo nepostihlo a který se dále vyvíjel jako platforma. V oblasti Českého lesa takto vzniklo pásmo silně metamorfovaných hornin, které tvoří hlavní hřeben dnešního horstva a o němž geologové hovoří jako o jednotce českoleského moldanubika. Setkáme se tu hlavně s rulami a pararulami, doplněnými v okolí Rozvadova tělesem vyvřelých žul. Druhou významnou stavební jednotku skládají izolovaná tělesa a pně hlubinných vyvřelin, které provázejí moldanubikum z východní strany. Co do rozlohy mezi nimi hraje prim borský masiv, protažený od Boru až k Mariánským Lázním a budovaný různými druhy žul a granodioritů. Všechny útvary vyvřelin pronikají petrograficky složitým souborem přeměněných hornin třetí jednotky, označované jako domažlické a tepelské krystalinikum, která k Českému lesu zasahuje od východu.
Znak z Kladrubského klášteraVariské pohoří na území Čech bylo hned od svého vzniku postupně snášeno erozí, přičemž v oblasti Českého lesa proces zarovnávání terénu zřejmě v nějaké formě probíhal v průběhu celých druhohor. Z tohoto období však nemáme žádná svědectví, a tak nezbývá než přeskočit dlouhých 180 milionů let a podívat se do starších třetihor.
V oligocénu bychom na místě Českého lesa mohli vidět zarovnaný povrch, z něhož na několika místech vystupují vyvýšeniny odolnějších hornin. Oblast, kde se v budoucnu bude zdvihat horský hřeben, je vůči Tachovské brázdě a Chodské pahorkatině dokonce spíše sníženinou, situace se však poznenáhlu mění – začíná období, označované jako saxonský tektonický neklid, období, kdy se u nás projevují vlivy probíhajícího alpského vrásnění. Působením tlaků přicházejících z jihu Evropy se obnovuje síť starých variských zlomů a vytvářejí se i zlomy nové. Český masiv je rozlámán na kry, které podle zlomových linií buď poklesávají, nebo jsou vyzdvihovány. A právě takto „vyroste“ nad své okolí i Český les, zatímco Chodská pahorkatina i Tachovská brázda naopak poklesnou.
DomažliceVe skutečnosti bylo všechno mnohem komplikovanější, tektonické pohyby silně rozčlenily i samotný masiv Českého lesa, takže vznikla stupňovitá hrásť, na jejímž temeni se místy uchovaly zbytky zarovnaných třetihorních povrchů. Existence těchto ostrůvků svědčí o poměrně slabé pozdější erozi v mladších třetihorách i ve čtvrtohorách. A protože Český les pravděpodobně nebyl na rozdíl od Šumavy zaledněn, v pleistocénu se na detailním utváření jeho povrchu podílely ve velké míře procesy mrazového zvětrávání. Těm vděčí za svůj vznik izolovaná skaliska, mrazové sruby a kamenná moře, s nimiž se můžeme velice často setkat zejména ve vyšších horských polohách.
V geologicky nedávné minulosti se Českého lesa okrajově dotknul i doznívající vulkanismus, jenž na sz. úbočí Dyleně navršil jednu z našich nejmladších sopek, Železnou hůrku. Jedná se o sopku kuriózní, téměř „kapesní“, která jako plochá vyvýšenina přečnívá okolní terén asi jen o 20 metrů a jejíž vznik kladou geologové do doby před 150 až 900 tisíci lety. Kdysi se ve svahu Železné hůrky těžila čedičová struska, dnes je sopka chráněným přírodním útvarem.
Ještě větší geologickou pozoruhodností je však Český křemenný val, několik desítek kilometrů dlouhá třetihorní zlomová porucha vyplněná křemennými horninami, jež tvoří východní hranici zdejšího moldanubika. Tato úzká linie odolnějších hornin zhruba sleduje skoro celé východní úpatí Českého lesa a přitom místy nápadně vystupuje z terénu – někde skutečně jako val, jinde dokonce v podobě romanticky rozeklaných skalních výchozů. Svou délkou je u nás unikátní.
Rybník ValchaČeský les probíhá od Šumavy k Chebské kotlině v osmdesátikilometrové délce a nejvíce se rozšiřuje asi na 17 kilometrů. Jeho protáhlý masiv se skládá ze čtyř částí – z Čerchovského lesa, který Kateřinská kotlina odděluje od Přimdského lesa, na nějž navazuje Dyleňský les. Kateřinská kotlina je součástí sníženiny, která k nám zasahuje z Bavorska; jedná se vlastně o pokleslou kru, jejíž průměrná nadmořská výška o málo přesahuje 500 m. Zbylé části mají charakter členité vrchoviny s plochými hřbety a mělkými údolími, masiv ale nabývá i charakteru hornatiny. Jednak v oblasti Dyleně (940 m), ale hlavně na jihu, kde se vypíná Čerchov (1042 m), jediná „tisícovka“ Českého lesa (pro puntičkáře dodejme, že jeho vedlejší vrchol Skalka rovněž přesahuje tisícimetrovou hranici).
Utajený přírodní klenotKrajina Českého lesa se podobá krajině Šumavy, na první pohled je však znát, že nedosahuje takových nadmořských výšek. Její půvaby nejsou okázalé, příchozího ničím neohromí, na potkání rozdává hlavně vlídnost a poklid. A přestože je při bližším kontaktu schopna předvést překvapivě pestré proměny a převleky, v zásadě pořád zůstává krajinou, která důsledně ctí název celé oblasti – vůdčí krajinotvornou složkou je tu les.
Zdejší porosty patří k našim největším souvislým lesním celkům, a tak si lze s trochou fantazie na mnoha místech představit, jak asi vypadaly pověstné hluboké pohraniční hvozdy. V několika lokalitách se dokonce dochovaly zbytky lesů druhově jim podobných, jež jsou dnes chráněné v rámci asi dvou desítek maloplošných přírodních rezervací. Nejčastěji se jedná o bučiny, které s rostoucí nadmořskou výškou postupně přecházejí do smrčin. Nejrozlehlejším takovým územím je národní přírodní rezervace Čerchovské hvozdy, jež zahrnuje svahy i vrcholové partie nejvyšší hory Čerchova a kde se vedle kyselých bučin s příměsemi jedle bělokoré a smrku ztepilého vyskytují například i podmáčené smrčiny a roztroušené suťové lesy. Zbytky pralesovitých bukových porostů jsou k vidění v rezervaci u obce Diana, přírodní rezervace na svazích vrchu Přimda zase chrání bučiny, jež se tu přirozeně vyvinuly v posledních čtyřech stoletích. Této lokalitě řadu let škodí přemnožená spárkatá zvěř, která okusuje mladé stromky. A nakonec připomeňme i malou lesní rezervaci Valcha v podhůří, jež na kopci nedaleko obce Stráž chrání dubobukový bor. Porost to není nijak zvlášť starý, společně s početnými žulovými výchozy však vytváří mnohá pěkná zákoutí a určitě stojí alespoň za krátkou návštěvu.
Socha sv. Pavla z jižního průčelí arciděkanského chrámu Narození Panny MarieZ hlediska současné druhové skladby v Českém lese naprosto dominují jehličnany, mezi nimiž převládají podobně jako mnohde jinde u nás smrkové monokultury. Listnaté lesy s převahou bukových porostů zabírají asi jen desetinu z celkově zalesněné plochy, jejich podíl by se však měl podle lesnických plánů výhledově zvýšit asi na dvojnásobek.
Stejně jako v případě Šumavy, i ke krajině Českého lesa neodmyslitelně patří mokřady, především rašeliniště, která ale ve srovnání se šumavskými nedosahují takových rozloh a mocností. V minulosti byla ekosystémem, jenž v celé oblasti poměrně dost utrpěl lidskou činností, ať již těžbou rašeliny, těžbou dřeva anebo melioracemi, někdy souvisejícími i s terénními úpravami pro hraniční ostrahu. Dnes jsou vesměs ponechána přirozenému vývoji a chráněna, když některá se v nedávných letech dočkala revitalizačních opatření. Nejvíce rašelinišť je soustředěno v oblasti Přimdského lesa, kde můžeme například po naučné stezce projít známou rezervací Podkovák s porosty vzácné borovice blatky a s typickou rašeliništní květenou.
Nedaleká rezervace Farské bažiny rovněž chrání rašeliniště vrchovištního typu, jinou známou rezervací jsou Jezírka u Rozvadova s bohatou květenou. Rašeliniště přechodného typu nalezneme na území národní přírodní památky Na požárech v blízkosti česko-německé hranice, jež byla původně zřízena v rámci pokusu zachovat jednu z posledních populací vymírajícího tetřívka obecného. Rezervací chránících mokřady je zde ale ještě několik.
Mostní věž s děkanským kostelem Všech svatýchČeský les je součástí „střechy Evropy“, neboť v jeho vrcholových partiích probíhá hlavní evropské rozvodí mezi Dunajem a Labem. Zároveň je i pramennou oblastí dvou našich významných řek Mže a Radbuzy, které společně se svými přítoky protékají původními koryty a jsou dalším výrazným krajinotvorným prvkem. Z hlediska vizuálního obohacení krajiny tu však mají neméně silné slovo stojaté vody, a to hlavně v podhůří. Na jihu Tachovské brázdy, mezi Tachovem a Borem, dokonce najdeme oblast s kumulací desítek rybníků, z nichž některé by se neztratily ani na Třeboňsku. Srdcem této oblasti je soustava Tisovských rybníků, jež patří k nejstarším v Čechách a na nichž hnízdí nebo se během tahů zastavují desítky druhů vodních ptáků. Tisovské rybníky jsou přírodní rezervací stejně jako skupina menších Postřekovských rybníků u Domažlic, která rovněž tvoří malý ornitologický ráj, kde je ale současně chráněna i vzácná mokřadní vegetace. Rybníky vnášejí do podhůří Českého lesa malebnost a přes jejich umělý původ je dnes v zemědělsky využívané krajině můžeme považovat za rovnocenný protějšek přírody blízkých hor.
Ženy v chodském krojiČeský les představuje přírodní prostředí výjimečných hodnot, jehož největším bohatstvím je pestrá škála cenných rostlinných společenství a relativní nedotčenost. Z hlediska turistického ruchu má zdejší příroda velký potenciál, dosud však ještě čeká na větší zviditelnění. To nepochybně přijde a lze jen doufat, že přitom zůstane zachován její poklidný ráz. Zákonné předpoklady tu jsou, v roce 2005 byla většina území Českého lesa prohlášena chráněnou krajinnou oblastí.

Hledáte ubytování v Českém lese? Najdete je na: http://www.travelguide.cz

Pavel Šust

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace