Obecně platí, že v prvních osidlovacích fázích převažovala praktická stránka – ochránit se proti nepohodě a získat co nejrychleji bytelné přístřeší. Narůstající pocit bezpečí se pak projevil na bohatosti ozdob a zvyšování komfortu staveb. V letech 1600 až 1850 vznikly především na severu Alp soběstačné dřevěné horské statky, které představovaly jakési pevnosti proti přírodnímu, ale i lidskému nebezpečí. V klidných dobách se pak leckteré rozvinuly v učiněné rezidence.
Typově nejrozmanitější lidovou architekturu má díky bezpočtu izolovaných horských údolí Švýcarsko. Patrně nejznámější a nejpočetnější jsou Schali, velké domy Bernské hornatiny. Bývají z větší části dřevěné nebo dřevem obložené, dvou- až třípatrové, zdobené řezbami a s podélnými balkony či pavláčkami. Mají mírně šikmé, mocně přesahující střechy kryté šindeli a zatěžované kameny. Domy v centrálním Švýcarsku kolem Luzernu bývají prostší, dřevěné s podezdívkou a většinou bez balkonů, zato s šikmou střechou, aby po ní sníh mohl snadno sjíždět. Vchází se postranními schůdky…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 7/2007

Radvana Kraslová