Východní Čechy, to jsou roviny Polabí s pšeničnými lány, zelenými loukami a ovocnými sady. Jsou to vzdálené obzory s dalekými průhledy mezi remízky a lužními lesy. A když se nad touto klidně odpočívající krajinou zvedá zalesněný chlum, zcela jistě je ozdobený starou tvrzí, kostelíkem nebo rovnou zámkem. Zdejší kulturní, po tisíciletí obhospodařovanou krajinou polí a luk se táhnou rovné a místy už také kolozubé řádky ovocných stromů a keřů, které vyznačují bývalé meze mezi selskými majetky…
„Ke statkům královským zde náleží Kunětická hora, tvrz položená na hoře a s výšky shlížející na rovinu, jež se tu dole na všechny strany rozestírá, a rovněž Pardubice, hrad nad Labem se skvělým městečkem, jež po požáru z roku 1507 bylo pečlivěji znovu vybudováno a péčí Viléma z Pernštejna výborně opevněno, takže příslovím říkáme: Stkví se jako Pardubice.“ (Pavel Stránský: O státě českém)
Na obrazech malířů, kteří přijížděli do zdejších podhorských obcí Rybné, Říček či Slatiny, se Orlické hory představují především v detailních pohledech jako poklidná krajina strání, polních cest, alejí, vesnických roubenek a bystrých potoků. Jsou zobrazovány v romantickém stylu pérovek bratří Liebscherových, v akvarelech Viktora Faltise i na olejových plátnech Antonína Slavíčka…
Jen málo obyvatel Čech vyslovuje jméno svého bydliště s takovou hrdostí jako měšťané litomyšlští. Už od školních tříd jsou si vědomi, jak významné místo mělo jejich město v dějinách země, a jsou pyšní na své slavné rodáky i významné spoluobčany, kteří v Litomyšli žili nebo tam často přijížděli. Jejich jména mohou číst v názvech ulic a náměstí, na pamětních deskách, pod pomníky a nakonec i na místním hřbitově…
Docela snadno si tady člověk připadá jako někde ve Velké Británii. Projde osmnáctihektarovým anglickým parkem s přilehlou oborou a bažantnicí a spatří zámek se zubatým cimbuřím vysazeným na krakorcích, čtverhrannými i mnohobokými věžemi a věžičkami, bez viditelných střech. Jen trochu mlhy jako by snad chybělo…
Stovky betonových monolitů podél hranice někdejšího Československa vzbuzují respekt i zvědavost. Symbolizují pracovní vypětí svých stavitelů, odhodlání jejich obránců i jejich pozdější zklamání, zoufalství a beznaděj…
Poutní místa, navzdory letitému přehlížení v totalitních dobách, stále patří mezi vyhledávané památky. Však se také většinou pyšní hodnotnou architekturou a skvělou uměleckou výzdobou! Není to však jen mistrovství dávných stavitelů, sochařů a malířů, jež k nim vábí okouzlené návštěvníky, ale i svědectví o dávných zázracích…
V krásné krajině pod Orlickými horami leží město s mnoha historickými památkami, jehož existence však oficiálně začíná až roku 1950. Tehdy se spojilo několik sousedních obcí soustředěných kolem městečka Kyšperk, a dohromady vytvořily nové město, které si zvolilo pěkné jméno Letohrad…
Rozhlasová reportérka se ptá starého dobrodruha a známého lovce africké zvěře na jeho nejdramatičtější zážitky. „Stál jsem tak jednou bez pušky, ani nůž jsem u sebe neměl. A lev se mi díval přímo do očí. Vrčel, cenil zuby a nervózně pošvihával koncem ocasu. Byl jsem u něho tak blízko, že jsem slyšel i bzučení much, které mu létaly kolem zkrvavené tlamy. Pak se přikrčil, chřípí se mu trochu rozevřelo a… skočil.“ „Proboha, a co bylo dál?“ ptá se vyděšeně reportérka. „Coby, šel jsem k další kleci. Bylo to totiž v zoo…“
Babička Boženy Němcové je naším vpravdě národním románem a jeho autorka největší českou spisovatelkou. Literárně zpracované vzpomínky na dětství Barunky a skutečné osudy malé Barbory Panklové nám často splývají v jeden celek a Česká Skalice i její okolí zůstávají v našich představách stále romantickou krajinou…
