5 - 2006 Portugalsko

Z Betléma do světa

Portugalský zlatý věk objevů a dobývání je spojen s dynastií z Avisu, někdy označovanou také jako mladší linie burgundské dynastie, která vládla Portugalsku od konce 14. do konce 16. století. Období, které začalo i skončilo válečnou vřavou, zmatky a utrpením, vyneslo maličké Portugalsko na víc než sto let do čela evropských námořních mocností a přineslo mu téměř na půl tisíciletí značné koloniální zisky. Hmotnou připomínkou slavné éry je dnes především portugalský Betlém – Belém, od roku 1885 jedna z nejzápadnějších čtvrtí Lisabonu…

Belémská věžDávno předtím, než byl Belém připojen k hlavnímu městu, měl velký podíl na portugalské námořní slávě. Z nedalekého přístavu Restelo totiž vyplouvaly lodě vydávající se na cestu neznámými oceány. Už Jindřich Mořeplavec zde nechal postavit malou mariánskou kapli, již pak spravoval řád Kristových rytířů, který také začal používat jméno Belém. Námořníci se před vyplutím chodili do kaple modlit za zdar své nastávající plavby. Podle tradice zde takto probděl a promodlil svou poslední noc před vyplutím do Indie ze 7. na 8. července 1497 také Vasco da Gama. Když se na konci srpna 1499 úspěšně vrátil, vstoupil na půdu své vlasti opět zde. Portugalsku tehdy vládl král Manuel I. řečený Veliký či Šťastlivý. I když těžil z velké části z díla svých předchůdců na portugalském trůnu (připomeňme jen Tordesillaskou smlouvu rozdělující zámořská území mezi Portugalsko a Španělsko, kterou po dlouhých jednáních podepsal krátce před svou smrtí ještě Manuelův předchůdce João II.), k nejvýznamnějším objevům a událostem došlo až za jeho vlády (1495–1521).
Pasteis de Belém - nejdéle fungující pastelaria (cukrárna) v Lisabonu (od roku 1837)Jako věčnou připomínku úspěchu východoindické plavby Vasca da Gamy nechal Manuel I. postavit v místech malé kapličky majestátní klášter, který svěřil mnichům jeronýmského řádu. Jak už to u podobných velkých projektů bývá, Manuel I. se dokončení nedožil. Západní křídlo, kde je dnes Národní archeologické muzeum, bylo dokonce přistavěno až v polovině 19. století jako nepříliš povedená kopie starších budov. Klášter vyniká především patrovou křížovou chodbou, podle mnohých jednou z nejkrásnějších na světě, a nádherným kostelem Panny Marie s halovým interiérem a smělou hvězdicovou klenbou podpíranou štíhlými osmibokými sloupy. Při pohledu na zdánlivou křehkost celé stavby se ani nechce věřit, že přečkala ničivé zemětřesení v roce 1755 jen s malými poškozeními.
V kostele jsou pochováni mnozí příslušníci královské dynastie Avis, svůj náhrobek tu má i její poslední příslušník, mladičký král Sebastião (Šebestián) I., který skončil svůj čtyřiadvacetiletý život roku 1578 v nesmyslné bitvě v severoafrickém Maroku. Náhrobek je však prázdný, protože královo tělo se nikdy nenašlo. Vznikla tak dokonce legenda, že Sebastião žije a jednou se vrátí pomoci svému lidu.
Kulturní centrum Není to však jediný symbolický náhrobek v chrámu. V hlavní lodi poutají pozornost dva nádherně zdobené sarkofágy. V jednom je pochován Vasco da Gama, druhý připomíná portugalského národního básníka Luíse de Camõese, který zemřel roku 1580 na mor, a byl proto pohřben kdesi ve společném hrobě.
Na stavbě kláštera se podílelo množství architektů, stavitelů, umělců a řemeslníků. Diogo de Boytac, snad nejvýznamnější portugalský architekt z přelomu 15. a 16. století, pro klášter vypracoval základní plány a postavil spodní část kostelní lodi i přízemí křížové chodby. Od roku 1517 ho na stavbě vystřídal João Castilho, význačný stavitel rané renesance v Portugalsku, který dokončil křížovou chodbu a ve výšce 25 metrů zaklenul chrámovou loď. Jeho vrcholným dílem v jeronýmském klášteře je pak příčná loď kostela, 29 m dlouhá a 19 m široká, postavená bez jediného sloupu, s volně nesenou valenou klenbou.
Z Betléma do světa Celý jeronýmský klášter je výborným příkladem „manuelského stylu“ v architektuře, který v Portugalsku reprezentuje přechod mezi pozdní gotikou a renesancí. Je to spíše dekorační než stavební styl, který čerpá náměty ze světa moře, lodí, plaveb, nově objevených zemí a národů. Velmi často se jako zdobné prvky objevují lana, kotvy, různá mořská zvířata nebo třeba námořní pomůcky. Hojná je též tzv. armilární sféra, nebeský glóbus se zeměkoulí uprostřed, který dávní mořeplavci používali k měření polohy hvězd. Král Manuel I. používal armilární sféru jako svůj osobní znak. Přímo nad vodami mohutného Teja se naproti klášteru tyčí Památník zámořských objevů. Byl postaven v roce 1960 u příležitosti 500. výročí úmrtí Jindřicha Mořeplavce. Má tvar stylizované karavely, na jejíž přídi hledí do Teja princ Jindřich s modelem malé karavely v pravé ruce, za ním stojí ve dvou řadách po obou stranách plachet osobnosti, které se nejvíce zasloužily o vytvoření portugalské koloniální říše – králové, mořeplavci či umělci, ale také „bezejmenní“ námořníci a dobyvatelé. Horní část památníku, kam vede výtah, slouží jako vyhlídková terasa s rozhledem na celý Belém, Tejo i donedávna nejdelší visutý most v Evropě, který spojuje Lisabon s jihem země.
Pohled na moře z Belémské věže Kousek dál po proudu stojí těsně u jeho břehu opravdová perla manuelismu, symbol Belému i celého Lisabonu, Belémská věž. Nechal ji postavit rovněž Manuel I. jako pevnost a maják. Voda za více než čtyři století trochu ustoupila a severní břeh byl rozšířen, takže dnes je věž zcela obklopena vodou pouze za nejvyššího přílivu, ale to nic nemění na její kráse. V prudkém poledním slunci je čtyřpatrová věž s mohutnou terasou oslnivě bílá, v měkkých podvečerních paprscích zase teple zlatavá, manuelistické ozdoby se tu snoubí s maurskými prvky. Věž nezapře, že její stavitel Francisco de Arruda pobýval dlouho v Maroku. Na terase před hlavním průčelím věže stojí pod zdobeným kamenným baldachýnem gotická socha Panny Marie s dítětem, která byla jako Panna Marie Šťastného návratu patronkou všech vyplouvajících námořníků. Belém je spojen i s průkopnickými činy podstatně mladšími. Památník v malém parčíku připomíná, že právě od Belémské věže odstartovali 30. 3. 1922 dva námořní důstojníci, pilot Artur Sacadura Freire Cabral a navigátor Carlos Virgas Gago Coutinho, s hydroplánem Fairey F III-D pojmenovaným Lusitânia, aby jako první lidé na světě přeletěli rovník a jižní Atlantik a v několika etapách doletěli 17. 6. až do Ria de Janeira. Socha Panny Marie Šťastného návratuCestou museli několikrát překonávat technické problémy, poslední úsek trasy nakonec absolvovali na náhradním stroji. – Pro oba to byl již druhý úspěch: o rok dříve přeletěli jako první z Lisabonu do Funchalu na ostrově Madeira. Jejich životní příběhy si v lecčem nezadaly s životy dávných mořeplavců a Cabralovi se stala jeho vášeň pro létání osudnou. Dva roky po přeletu do Brazílie si byl spolu s technikem Pintem Correiou vyzvednout v Holandsku letoun Fokker T3, s nímž hodlal obletět celý svět. Neobletěl… Cestou z Holandska letadlo s oběma muži zmizelo v Atlantiku. Coutinho, belémský rodák, který mimo jiné výrazným způsobem vylepšil tehdy používaný sextant, po tragické smrti svého přítele s létáním přestal, působil dále jako kartograf a historik a dožil se požehnaného věku 90 let.
Na počátku 21. století se sice vzdálenosti zkrátily a dnešní objevitelé míří spíše do vesmíru, avšak Belém už navždy zůstane zapsaný v dějinách objevů, spojený s průkopnickými činy našich předků.

Další informace o Portugalsku naleznet zde: http://www.sopka.cz

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace