Téměř jako posádka, když se uloží ke spánku na svých dřevěných, snad jen půl metru širokých palandách, které spíš připomínají poličky na prádlo. Než trávit odpolední siestu v těchto dřevěných rakvičkách, z nichž jim do uličky trčí ruce a nohy, to si radši lehnou na palubu, kde trochu pofukuje vítr. Sandály pod hlavu a nerušit. Juanovi je něco přes čtyřicet a mezi břehy Venezuely a Curaçaa strávil dobrou polovinu svého života. V sobotu už bude zase doma. Dnes je středa, musí ještě vydržet do zítřka a počkat na posledního klienta, který zatím nezaplatil. Jak jen bude mít peníze v kapse, starý otočný most s láskou zvaný „The Swinging Old Lady“ zamává rybářům na cestu a oni zamíří na jih, na Margaritu. Ponese je loďka, která ani při nejlepší vůli nepůsobí důvěryhodně. Pár prken jakoby na poslední chvíli stlučených zrezavělými hřebíky a zalátaných kusy igelitu. Ale zdání klame a posádka své kocábce bezmezně důvěřuje. Ač se to nezdá, donesla je šťastně ke břehu i tehdy, když se přichomýtla do blízkosti hurikánu Alberty a o něco později i Berty…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 9/2006

Další informace o Karibiku naleznet zde: http://www.sopka.cz

Renata Haffaf