Jen pozvolna se zřejmě bude trojice pobaltských států – Litva, Lotyšsko a Estonsko – zbavovat příchutě bývalého Sovětského svazu – zejména pak v našich myslích. A nic na tom ke škodě věci nezmění ani fakt, že si tyto země užívají sladké, avšak draze vykoupené samostatnosti už od počátku 90. let minulého století…
Země rovná jako stůl a na ní silnice přímé jako pravítko si prolamují mezi lesy spojení od města k městu. Desítky kilometrů úzkých cest nabízejí většinou výhled do borového lesa. Jen občas se na mýtinách objevují zcela zapadlé vesnice – pár chaloupek uprostřed políček – a člověk se musí ptát, z čeho tady ti lidé vůbec žijí. Když reliéf neviditelně poklesne o pár desítek metrů, lesy hned ochotně ustupují loukám…
Krámky s voňavým pečivem, sympatičtí lidé v ulicích, nesčetné obchůdky se suvenýry. Nejen to nabízí výletníkům Tallinn, hlavní město Estonska. Milovníky historie třeba naláká na řadu muzeí, labužníky pak na chutná jídla v hospůdkách a restauracích. Kdo chce, může nasednout na trajekt a vydat se třeba do nedaleké finské metropole – Helsinek. Tallinn je ale především mystickým městem – domy a místa v centru i na periferii jsou totiž opředeny stovkami legend…
Kurská kosa je zcela jedinečným přírodním fenoménem. Je to písečný most dlouhý 97 kilometrů, místy až 4 km široký a na jihozápadě zúžený na pouhých 500 metrů. Je tady jedno z největších nalezišť jantaru, který je dnes, díky značnému turistickému ruchu, výhodným obchodním artiklem, a dokonce se sem částečně i dováží z dalších lokalit…
Monotónní nížiny severovýchodního Estonska protíná při pobřeží jediná silnice. Směřuje k řece Narvě, která už po staletí odděluje nejen dva státy, ale také dva evropské světy: katolicko-protestantskou západní Evropu a pravoslavné evropské Rusko. V raném středověku však byla víc spojnicí než hranicí. Již v dobách Vikingů se stala začátkem velkých obchodních cest na jih a později po ní vedla vodní cesta z Tallinnu do Novgorodu…
Na pomezí mystického a skutečného světa se můžeme v Litvě ocitnout v přítomnosti výtvorů řezbářských mistrů, neboť z jejich děl vyvěrá zejména inspirace lidovými bájemi, pověstmi a tradicemi. Unikátní soubor dřevěných soch najdeme kupříkladu v národním parku na Kurské kose…
Prohlášení „Jedu na dovolenou k Baltskému moři“ by při současné nabídce zájezdů do teplejších krajin u vašich přátel zřejmě vyvolalo úsměv na tváři. V tom horším případě byste pak čelili podezření, že zřejmě není vaše duševní zdraví v pořádku. Faktem ale je, že Litva, Lotyšsko i Estonsko nabízí mnohem víc možností k letní rekreaci, než si vůbec dokážete představit…
Když se na své cestě po severním pobřeží Estonska zatouláme do národního parku Lahemaa, ocitáme se náhle v pitoreskním světě bludných balvanů, těch podivných poutníků ze severských krajů, kteří se tady natrvalo usídlili. Místy se shlukují do velkých davů uprostřed luk, jindy posedávají v písku pláží či se koupou v mělkém moři anebo jako osamělí poustevníci pobývají v řídkých borových lesích a obrůstají mechem. Největší z nich pak vládnou jako velmistři rytířských řádů okolnímu kraji, v němž je volně ležící kámen vzácností a vždy vzbuzuje obdiv a respekt...
Nepříliš často člověk zažívá pocit, že se právě ocitl v pohádce. Mě taková nálada zachvátila ve chvíli, kdy jsem zahlédla úchvatnou scenérii – na hladině modravého jezera se odrážela monumentální cihlová stavba. Nebylo pochyb, že jsem dorazila do městečka Trakai – středověkého centra litevského velkoknížectví a do jednoho z historicky nejdůležitějších obranných bodů Litvy
Hora křížů připomíná z dálky spíše neveliký pahorek. Skutečný význam tohoto poutního místa nedaleko litevského města Šiauliai však pochopíte až při procházce mezi desítkami tisíc obřích, ale i miniaturních symbolů víry. V někom může rozjímání znásobit pocit sounáležitosti s Bohem, druzí si zase budou odnášet rozporuplné dojmy z monumentálního a poněkud bizarního skanzenu. Symbolickou podstatu Hory křížů je však třeba hledat zejména v minulosti litevského národa…
