Podobna biblické lodi, pluje zelená Šumava po výsostném území tří států jako největší zalesněné území ve střední Evropě. Uchýlili se na ni Češi i Němci, medvědi, vlci a jeleni, tetřevi i orlové, smrky, jedle, hořce, dřípatky a tisíce dalších známých i méně známých božích stvoření, jimž se stala domovem a mnohým i posledním útočištěm před civilizační záplavou…
V hustě zalidněné Evropě jsou přírodní či přírodě velmi blízké krajiny čím dál vzácnější a také stále vyhledávanější. Šumava si díky své odlehlé poloze, i souhrou několika výjimečných okolností uchovala půvab a hodnoty jak přírodní, tak kulturní, i když pro leckoho zůstává stále jen „opuštěnou“ krajinou. Pro své nepopiratelné hodnoty však byla už od roku 1963 největší (163 000 hektarů) chráněnou krajinnou oblastí (CHKO) v tehdejším Československu…
Všech osm šumavských jezer vyplňuje skalní prohlubně, takzvané kary, které vyhloubily malé ledovce v dobách ledových. Pět z nich leží na české straně, tři na bavorské, v nadmořských výškách zhruba 1000 až 1100 metrů. Tyto karové ledovce se několikrát do svých skalních kolébek vrátily a pokaždé skálu za sebou narušily tak, že se postupně rozpadávala a řítila, až dostala podobu téměř kolmé, několik set metrů vysoké stěny…
Když koncem června roku 2004 skončil na Kvildě první ročník Sochařského sympozia ve dřevě, zůstalo na místním plácku před kostelem devět dřevěných soch inspirovaných výsostným šumavským tématem – pramenem Vltavy. Skupina řezbářů tady od 19. června hledala symbolickou podobu Vltavina pramene, ukrytou ve dvoumetrovém smrkovém špalku, který byl každému z výtvarníků přidělen…
Šumava byla odvěkou hradbou mezi dvěma horními toky významných středoevropských řek – Vltavou na české a Dunajem na bavorské a rakouské straně – a do 17. století neexistovala na jejím plochém vrcholu ani žádná oficiální hranice, žádná „čára“. Zemskou hranicí byl hluboký les, od raného středověku zvaný hvozd…
Osidlování Šumavy se podobalo střídání mořského přílivu a odlivu. Jednou sídla pronikala až k zemské hranici a následně zase zanikala. A není to příběh jen posledních sta let. Při vrcholící kolonizaci ve 13. století vystoupila stavení až do poloh kolem 800 metrů nad mořem a pak došlo k jejich ústupu a souvislé osídlení se zachovalo jen v místech s rozvinutým hornictvím. V podhůří se zakládají architektonicky koncipovaná sídla hlavně v 15. století, ale horská Šumava místy zpustla…
Historie šumavských plavebních kanálů je zároveň příběhem chudého kluka z Pošumaví, který se narodil na schwarzenberském panství roku 1735 zcela bez šancí, protože byl nemanželským dítětem. A přece jako by toho dne dobré sudičky zabloudily právě do chvalšinského domku a daly dítěti královské dary: talent, houževnatost a odvahu…
Vlakem Českých drah můžeme do Volar přijet buď z Českých Budějovic přes Český Krumlov a Černou v Pošumaví, z Číčenic přes Bavorov a Prachatice, nebo ze Strakonic přes Vimperk a Kubovu Huť. Ze čtvrtého směru – z bavorského Waldkirchenu a Haidmühle - zbylo jen torzo v podobě krátké provozované odbočky Černý Kříž – Nové Údolí, navazující 6 kilometrů před Volary na dráhu z Českých Budějovic...
Ačkoliv Šumava zdaleka nedosahuje vysokohorských výšek, přece jen dokázala, díky svým chladným a deštivým klimatickým poměrům, nabídnout některým alpským rostlinám příhodná stanoviště. Migrace alpské chladnomilné flóry začala už v průběhu dob ledových a v několika vlnách následovala ustupující pevninský ledovec…
Třebaže po Šumavě vedou desítky nejrůznějších cest, stezek, chodníčků a pěšin, zůstává nejstarší šumavská naučná stezka stále jednou z nejhezčích. Byla zpřístupněna už v roce 1967 a je dlouhá 14 kilometrů. Ani v době svého značení však úplně nová nebyla, protože zčásti využívala staré myslivecké chodníčky, po nichž chodili lovci už v minulých staletích…
