Primorsko nás vítá zataženou oblohou. Osiřelé pláže splachují vysoké vlny, kterých si užívají jen surfaři a jachtaři. Ostatní si hledají jinou zábavu. Půjčovny jízdních kol zejí prázdnotou a šlapací čtyřkolky s plátěnou stříškou si lidé předávají z ruky do ruky. Často s upozorněním na padající řetěz, ucházející duši či jinou závadu. Stroje totiž viditelně pamatují bulharský turistický dávnověk, a tak se mechanik nestačí ohánět. Na primorských ulicích se pak vyhýbáme výmolům a objíždíme zaparkované moskviče, volhy a lady. Již dávno nepojízdné vozy těchto značek rezivějí na dvorcích domků vedle spousty dalšího harampádí, mezi nímž rostou fíkovníky a vinná réva se plazí po drátech napnutých nad velkým stolem, aby stolovníky chránila před palčivým sluníčkem.
Zatímco ho marně vyhlížíme na obloze, přitahuje nás hudba z blízkého lunaparku, který kolotočáři spustili dřív než obvykle, aby bloumajícím turistům ukrátili čekání na dovolenkové počasí. Z nevlídného počasí těží také obchodníci. Zatímco obvykle turisté okukují vystavené zboží až po večeři, tentokrát se mezi stánky procházejí již od rána. Pulty a police přetékají nejen tradiční hnědou keramikou, výšivkami, dřevořezbami a flakony s proslulým růžovým olejem, ale hlavně nepřeberným množstvím suvenýrů a tretek všeho druhu. Mezi hračkami mne zaujmou dopravní prostředky, designem velmi podobné těm, s nimiž jsem si kdysi dávno hrál sám. Bulharsko mi stále více připadá jako jeden velký skanzen…

Další informace o Bulharsku naleznet zde: http://www.sopka.cz

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 5/2005