2 - 2005 Norsko

100 let a stále puberťák

Zatímco zbytek Evropy se chystá přijmout ústavu, která postupně vymaže hranice mezi jednotlivými státy, Norsko za pár týdnů zahájí gigantické oslavy 100. výročí své národní nezávislosti na Švédsku. Co tím sleduje? Chce snad nasypat sůl do ran většího švédského bratra? Oslavovat roli tradičního národního státu v době rostoucí globalizace? Nebo spíš udělat trochu sebestřednou bilanci? Odpověď zatím není zcela jasná, ale jedna věc je evidentní: i po stech letech samostatnosti si Norsko stále libuje ve zkoumání svého vlastního obrazu…

100 let a stále puberťák„V roce 2005 uplyne 100 let od chvíle, kdy se Norsko stalo ‚ světoobčanem‘ s vlastním hlasem v mezinárodním společenství. Tuto událost chceme připomenout bohatým programem, který ukáže na mnohovrstevnaté Norsko, naši závislost na druhých a souhru s okolním světem.“ Tak zní oficiální prohlášení státní organizace Norsko 2005, kterou před několika lety založilo ministerstvo kultury za účelem přípravy rozsáhlých oslav. A jejích 15 zaměstnanců, mezi nimi několik uznávaných intelektuálů, konfetami rozhodně nešetří. S programovým rozpočtem ve výši kolem 1 miliardy norských korun (3,8 mld. Kč) bude rok 2005 pravděpodobně nejvelkolepějším v dějinách Norska.
Symbolické vrcholy oslav jsou dva. V úterý 7. června, na den přesně 100 let od chvíle, kdy norský Stortinget??? – parlament – rozpustil 91 let starou Unii se Švédskem (podle pořadatelů „nejvýznamnější den v dějinách Norska“), se uskuteční jak slavnostní národní shromáždění, tak řada oficiálních akcí po celé zemi. Téměř o pět měsíců později, 27. listopadu, v den 100. výročí korunovace dánského prince Carla jako nového norského krále Haakona VII., budou stoleté oslavy oficiálně ukončeny. Ale ta méně oficiální veselice začne dávno před tím, než na jaře roztaje sníh. Už v únoru budou uvedeny dvě celostátní televizní show a začne divadelní festival ve městě Drammen a na to se budou postupně nabalovat kulturní akce ve všech městech země. Dne 3. června se přiblíží vrchol oslav, když Stortinget spolu s královským palácem otevře slavnostní týden v hlavním městě Oslu. V jeho průběhu se uskuteční řada koncertů, výstav a vzpomínkových akcí, které se posléze přestěhují do měst podél pobřeží, až koncem srpna dorazí do Troms? za polárním kruhem. Současně bude v norském Nobelově institutu otevřeno nové Mírové centrum, ve všech koutech země vystoupí na koncertech světové hvězdy, a legendární divadelní režisér Robert Wilson nově uvede hru Peer Gynt v Oslu a v Bergenu.
To je ale jen oficiální část oslav. Vezmeme-li v úvahu, že 12 uznávaných režisérů představí svůj příspěvek k projektu „Vše pro Norsko“, cyklu dokumentárních filmů, které netradičním a humoristickým způsobem poukazují na norský nacionalismus, že ministerstvo zahraničních věcí chystá rozsáhlou prezentaci Norska v mezinárodním kontextu, že se připravuje vydání mnoha historických knih a životopisů a uskuteční se celá řada tematických výstav a konferencí, je výsledek zřejmý: nikomu, kdo se v roce 2005 ocitne na norském území, nemůže ujít, že v tom roce země slaví své sté narozeniny.
mapa Ve skutečnosti ani není nutné do Norska jezdit, protože je už připraven ambiciózní program, jak výročí připomenout i v zahraničí. Přirozeně, zvláštní pozornost bude věnována Švédsku. Nejen proto, že se tento bývalý unijní partner rozhodl přijmout norské požadavky na nezávislost mírovým způsobem (a tím přispěl ke vzniku mýtu o Skandinávii jako regionu míru) a že vazby na souseda na východě, a to jak kulturní, tak politické i hospodářské, jsou stále všudypřítomné. Tady naštěstí vybylo místo i pro méně bombastické, ale tím více přemítavé příspěvky. Jedním z nich je Projekt 1905, v němž skupina norských a švédských historiků rozebírá, co se vlastně v roce 1905 stalo. Proč se Unie rozpadla? Jaký byl vztah mezi oběma národy? A měla Unie jen negativní stránky? Zde je asi na místě krátký návrat do historie.
Po „slavné“ době vikinské, kdy Norové zabíjeli a ničili po celé Evropě, to s nimi šlo rychle z kopce. V roce 1380 byla země podmaněna Dány a v roce 1660 byla redukována prakticky na dánskou kolonii bez jakéhokoli politického vlivu na svůj osud. V době napoleonských válek se ale Dánsko dopustilo té chyby, že podporovalo L’Empereur, zatímco chytrý švédský král Karl XIV. Johan se dal dohromady s vítěznými mocnostmi. Proto bylo v roce 1814 po kielském míru rozhodnuto, že Dánsko postoupí Norsko Švédsku. Ale tehdy se Norové konečně probudili. Dne 17. května 1814 přijala norská elita, složená z úředníků, farářů, statkářů a důstojníků, samostatnou norskou ústavu. Jak se dalo očekávat, Karl Johan kreativitu Norů příliš neocenil. Byl ale ochoten najít kompromis. Poté, co jeho oddíly Norsko obsadily, velkoryse ponechal značnou část jejich radikální ústavy za to, že ho uznali za svého krále. Od roku 1814 měly tedy tyto dvě skandinávské země společnou hlavu státu (Karl Johan se v Norsku brzy stal mnohem populárnějším než ve Švédsku a hlavní třída v Oslo dodnes nese jeho jméno), ale znamenalo to, že se Norsko stalo součástí Švédska?
V jednom ze švédských příspěvků do Projektu 1905 vysvětluje historik Torbjörn Nilsson, že Norsko Švédsku nikdy nepatřilo, ale že to byl stát s vlastní ústavou, vládou, parlamentem, armádou, státní správou a uznávanými hranicemi. „Stále je mnoho Švédů, kteří litují rozpadu Unie v roce 1905, protože jen si pomyslete, jak úžasné lyžařské družstvo by švédsko-norská Unie sestavila pro olympijské hry!“ píše Nilsson. „Ale ve skutečnosti byl charakter unie takový, že pokud by se dočkala prvních zimních olympijských her, pak by každá země měla své vlastní družstvo.“ To, co ale Norsko nemělo, byla vlastní zahraniční politika s vlastním ministrem zahraničních věcí a vlastními zastupitelskými úřady v zahraničí. A právě norský požadavek na zviditelnění se na mezinárodní scéně ve formě vlastních konzulátů nakonec vedl k tomu, že se „švédsko-norský dvojdomek“ rozpadl. Jinak měl norský průmysl a obchod, vzhledem k bezcelnímu přístupu na švédský trh, jen malý důvod ke stížnostem na Unii.
Z oslav státního svátku - 17. května, který patří především dětem Zaměření oslav se proto může zdát leckomu poněkud jednostranné. Ne že by Norsko trpělo komplexem méněcennosti nebo si přálo podráždit Švédsko. Ale tím, že se zdůrazňuje právě rok 1905, vystupuje snadno do popředí právě perspektiva konfliktu, a Unie se pak jeví jako nepodařený útvar. „Dělá-li se po 100 letech bilance, je třeba vzít v úvahu, že Unie měla dobré ekonomické a bezpečnostně politické stránky,“ ne zcela bezdůvodně namítá historik Nilsson.
Ano, bilancujeme. V průběhu minulého století se Norsko změnilo z relativně chudého národa na okraji Evropy v jednu z nejbohatších zemí na světě, která je podle OSN nejlepším místem k životu a která má, přes pouhých 4,5 milionu obyvatel, veliké politické ambice jako mezinárodní mírový vyjednavač a humanitární velmoc. Země, která se v roce 1905 živila především námořním obchodem, rybolovem a zemědělstvím, je dnes zemí vysoce rozvinutých technologií a díky nálezu ropy a plynu jedním z nejdůležitějších energetických vývozců v Evropě.
A co je možná ještě podstatnější – zatímco v roce 1905 mělo Norsko za sebou desítky let masivní emigrace, od začátku 60. let minulého století je naopak cílem silného přílivu cizinců. Dříve tak usedlé Norsko je už dynamickou, multikulturní společností, kde islám je viditelným prvkem a kde statisíce mladých Norů mají rozdvojenou identitu. Také ve svém pohledu na EU je země rozdělená do dvou téměř stejně velkých táborů. Zatímco mladí Norové a městská populace horují pro členství, venkované a všichni ti, co si pletou Evropskou unii se „strašnou švédsko-norskou Unií“, jsou ostře proti.
Dnešní Norsko je nejen sebevědomější, šťastnější a bohatší než kdy dřív v dějinách. Je také různorodější a komplikovanější než kdykoli předtím.
Budou i tyto skutečnosti jasně vyplývat ze staletých oslav? Přes všechna ubezpečení organizátorů z Norsko 2005 hrozí nebezpečí, že za tímto velkolepým rokem, ostatně tak jako za každým správným norským mejdanem, bude následovat pořádná kocovina. Místo přemítání o zítřejším Norsku a jeho místě ve světě se oslavy mohou zvrtnout v neplodné pozorování vlastního pupíku a snahu o mezinárodní zviditelnění.
Nordkapp je symbolickým severem Evropy Ve svém dramatu o ultra-Norovi Peeru Gyntovi slavný Henrik Ibsen nazývá tento postoj „jen pro sebe sám žít“. Shodou náhod uplyne v roce 2006 od úmrtí velikána Ibsena také sto let. Způsob, jakým si to připomene, bude zároveň jakýmsi hodnocením letošního výročí. Buď uspořádáme další hlučné oslavy v norských národních barvách, nebo si řekneme, že jsme konečně dospěli v obyčejný evropský stát.

Další informace o Norsku naleznet zde: www.norge.cz

Terje B. Englund

kategorie: 2 - 2005 Norsko

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace