3 - 2005 Jihozápad USA

Zlatý hřeb

o chvilce jízdy se pod jedním z pahorků, který nese jméno Promontory Summit, objevují siluety dvou dýmajících lokomotiv. Stojí tam, stejně jako tomu bylo onoho dne 10. května 1869, kdy přijely z obou stran, aby sem do pustiny přivezly hlavní zástupce společností Central Pacific a Union Pacific. Ten den se právě zde setkaly kolejnice obou společností, a uzavřely tak další kapitolu dobývání amerického Západu…

Zlatý hřebKrajina na sever od Velkého slaného jezera patří dodnes k velmi řídce osídleným místům státu Utah. Když mineme poslední mormonskou osadu Promontory, čeká nás cesta nízkou pouštní vegetací mezi táhlými nevelkými hřebeny. Jen malá hnědá tabulka s nápisem Golden Spike National Historical Site prozrazuje, že to, co hledáme, je stále ještě před námi. Po chvilce jízdy se pod jedním z pahorků, který nese jméno Promontory Summit, objevují siluety dvou dýmajících lokomotiv. Stojí tam, stejně jako tomu bylo onoho dne 10. května 1869, kdy přijely z obou stran, aby sem do pustiny přivezly hlavní zástupce společností Central Pacific a Union Pacific. Ten den se právě zde setkaly kolejnice obou společností, a uzavřely tak další kapitolu dobývání amerického Západu.
Na počátku války Severu proti Jihu měly Spojené státy na 50 000 km tratí. Bylo to sice více než v Evropě, ale žádná z nich nepřekračovala řeku Missouri směrem na západ. Cesta do Kalifornie bohatnoucí ze své těžby zlata a z rozvíjejícího se zemědělství byla možná jen po stezkách, které prošlapali první osadníci, nebo zdlouhavým objížděním po moři. V roce 1862 mladý inženýr Theodor Judah vyměřil cestu pro železnici přes zdánlivě nepřekonatelnou Sierra Nevadu a poté přesvědčil bohatou čtveřici sanfranciských podnikatelů zvanou Velká Čtyřka, aby se ucházela o tento projekt. Tentýž rok americký Kongres autorizoval jejich společnost Central Pacific k provedení stavby směrem od západu. Ze strany od východu byla pověřena společnost Union Pacific z New Yorku.
Stavba byla zahájena v lednu dalšího roku, ale ukázalo se, že státní dotace – 16–48 000 dolarů za míli trati – jsou příliš nízké. Teprve když Kongres odhlasoval zvýšení dotací, začala práce postupovat rychleji. Pokračující občanská válka však stavbě příliš nepřála. Vázala příliš mnoho investic a hlavně pracovních sil. Skutečné závody se rozjely až po jejím skončení, kdy se na obou pracovištích objevili demobilizovaní vojáci. Rychlost postupu teď byla důležitá. Více mil totiž znamenalo více dotací, a tak obě společnosti, postupovaly seč jim síly stačily, aby z celkové trasy ukously větší sousto. Central Pacific, která stavbu zahájila ze Sacramenta, byla v nevýhodě, neboť musela překročit vysokou hradbu Sierra Nevady. Navíc musela každou kolejnici, každý hřebík, ale i každou lokomotivu dopravit po nekonečné námořní cestě kolem Mysu Horn. Tato trasa měřila 25 000 km, tedy více než polovinu cesty kolem rovníku. Společnost také trpěla mnohem větším nedostatkem pracovních sil, což ji nakonec přimělo k tomu, že přivezla 10 000 Číňanů, kteří pak tvořili hlavní armádu pracovníků v západní části trati.
Zlatý hřeb Union Pacific vyrazila z Omahy v Nebrasce a v jejích řadách se sešli Irové, Němci, Italové, váleční veteráni, bývalí otroci či dokonce američtí Indiáni. Byla to pestrá směsice, kde nebyla nouze o pijácké rvačky a další konflikty. „Peklo na kolečkách“ nazval někdo vystižně pracovní tábor železničních dělníků. Protože postupovali snazším terénem amerických prérií, byli schopni položit dvě až pět mil trati denně. Kolejnice se kladly ručně. Každá vážila 250 kg a měřila deset metrů. Přitloukala se deseti hřeby a přitloukači měli na každý z nich tři rány. Pracovní party, řízené často bývalými důstojníky z obou stran nedávné války, postupovaly neúprosně vpřed, bez ohledu na potíže se zásobováním, počasím nebo nepřátelskými Indiány. Siouxové a Čejenové tušili, že jim stavba cesty pro „železného oře“ nepřinese nic dobrého, a pořádali na pracovní tábory a zásobovací kolony občasné nájezdy. Před železničními dělníky pracovali v předstihu vyměřovači a stavební dělníci, kteří připravovali terén. Odstřelovali překážky (často za pomoci nebezpečného nitroglycerinu), proráželi tunely a stavěli mosty. Právě zde, při nedostatku lepších stavebních materiálů, byla přivedena k dokonalosti technologie výstavby dřevěných mostních konstrukcí. V polovině roku 1868 se obě skupiny přiblížily. V atmosféře závodů se dokonce předsunuté terénní skupiny minuly a postupovaly asi 200 mil paralelně proti sobě. Teprve americký Kongres musel určit místo setkání právě u Promontory Summitu v severním Utahu. Central Pacific položila 1110 km trati, zatímco Union Pacific 1747 km. Dohromady tedy 2857 km trati.
Ke slavnostnímu zatlučení posledního hřebu přivezly účastníky lokomotivy Jupiter a No. 119, jejichž přesné repliky tu stojí dodnes. Dodnes se sem také v létě sjíždějí dobrovolníci a předvádějí pravděpodobný průběh ceremonie. Z té se zachovala především slavná fotografie „Setkání Západu a Východu“ od Andrewa Russella a samozřejmě zlatý hřeb, který však na onom historickém místě vůbec nenajdeme, přestože je pojmenováno právě po něm. Jeho originál dnes vlastní Stanfordova univerzita v Palo Alto v Kalifornii. Poté, co jej zúčastnění symbolicky poklepali, byl na jeho místo zatlučen hřeb ocelový. Stal se symbolickou tečkou za nekonečným úsilím a nepředstavitelnou dřinou tisíců lidí. Cesta na Západ teď byla volná…

Další informace o Spojených státech naleznet zde: http://www.sopka.cz

Ivan Knorr

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace