7 - 2004 Pestré

Rovník – největší pozemský kolotoč

Známá lidová slovesnost praví, že jeden člověk nemůže sedět na dvou židlích. Víte však o tom, že je možné sedět jednou židlí na dvou zemských polokoulích? Ano, lze to, ale musíte počítat s tím, že se přitom budete řítit rychlostí asi 1670 km/h vesmírným prostorem…

Avenida de los Geodesicos, lemovaná bustami členů expedice, míří k rovníkovému monumentuNaštěstí země i okolní vzduch poletí s vámi stejně ďábelskou rychlostí, a tak ten největší pozemský kolotoč ani nezaregistrujete. Naštěstí. Rychlost rotace naší planety kolem své osy je přece jen trochu velká.
A kde že si můžete zmíněný zážitek dopřát? Uhodli jste, jedině na rovníku! Jen tam můžete střídat polokoule ještě častěji než ponožky, jen tam se dokonce můžete nacházet na obou polokoulích současně. A protože rovník je nejvzdálenějším místem od osy zemské rotace, je také oběžná rychlost čehokoli na rovníku největší. Směrem k oběma pólům se tato rychlost plynule snižuje vlastně až k nule, protože samotné póly se neotáčejí (zde by to chtělo poznámku pod čarou, protože to není tak docela pravda).
Těchto i různých jiných zajímavostí a nevšedností spojených s rovníkem jsou si dobře vědomi i v Ekvádoru, v jihoamerické zemi, která má rovník přímo v názvu (equator – lat. rovník). Nedaleko silnice spojující hlavní město Quito se severem země tu dokonce zřídili zvláštní rovníkové městečko Mitad del Mundo neboli “Půlka Světa”. Polovina areálu leží na severní polokouli a polovina na jižní. Jde o městečko vystavěné jen a jen jako atrakce pro turisty, kteří sem přijíždějí z celého světa, aby si tu ony rovníkové zákonitosti vyzkoušeli na vlastní kůži. Fotografují se rozkročeni přes tlustou žlutou čáru na zemi a snad všichni s dětskou radostí několikrát zkoušejí ten cimrmanovský zážitek: “Na severní polokouli – krok – a na jižní. A na severní – a na jižní.” Opravdu to funguje.
Nejdůležitější stavbou v Mitad del Mundo je 30 m vysoká hranatá věž, na jejímž vrcholku je umístěna obrovská kovová maketa zeměkoule. Takový globus by se asi jen tak někam nevešel – má průměr 4,5 m a váží 5 tun. Rovník prochází přímo středem věže a její stěny obložené leštěným andezitem jsou orientovány přesně do čtyř světových stran a popsány příslušnými písmeny. K monumentu vede přístupová cesta lemovaná 13 bustami významných geodetů a vědců podílejících se na určování přesného tvaru zeměkoule a zaměřování rovníku. Tato Avenida de los Geodesicos spolu se zmíněným monumentem představuje vlastně památník těm, kteří prokázali v minulosti obrovské úsilí posouvat hranice vědy a lidského poznání vůbec. Právě v místech, kde dnešní monument stojí, se v první polovině 18. století začala provádět rozsáhlá a systematická měření, jež měla dát odpovědi na množství otázek ohledně tvaru i rotace Země.
V rovníkových Andách žijí lidé často na velmi odlehlých místách vysoko v horách, kam musejí dodnes vše vynášet na zádech Dnes asi nikdo nepochybuje o tom, že se naše planeta otáčí, ale ne vždy v historii tomu tak bylo. Proslavený je příběh věhlasného italského astronoma Galilea Galileie který za své “revoluční” myšlenky v této oblasti skončil v roce 1633 před inkvizičním soudem v Římě. Jak známo, všechny tehdy dopálil svým hrdým prohlášením: “A přece se točí!”. Vlastně mohl mluvit o štěstí, když ve svých 69 letech odešel od tribunálu jen s domácím vězením. Překvapující na tom je však fakt, že heliocentrickou myšlenku pojal již Koperník více jak sto let před vynesením tohoto rozsudku. Právě Mikoláš Koperník na začátku 16. století tvrdil, že to není Slunce, které obíhá kolem naší Země, ale právě naopak, že Země obíhá kolem Slunce a ještě se při tom otáčí kolem vlastní osy. Tehdy to ale žádný náboženský tribunál nepobouřilo. Teprve po Galileiovi, v druhé polovině 17. století, začala být heliocentrická teorie mezi astronomy všeobecně uznávána. Zato pro vlastní rotaci zemskou se stále hledaly chybějící důkazy. V roce 1672 si astronom Jean Richer všiml, že při cestě na jih se jeho přesné kyvadlové hodiny zpožďují a směrem k severu naopak předbíhají. Slavnému fyziku Newtonovi to již tehdy bylo jasné a prohlásil tento jev za pevný důkaz vlastní zemské rotace. Zpožďování kyvadla vysvětlil jako důsledek menší gravitace na rovníku, kde působí větší síla odstředivá, a pozemskou tíži tak zmenšuje. A bez rotace by samozřejmě žádná odstředivá síla nebyla. Newton navíc v souvislosti s tím prohlásil, že zeměkoule nemá tvar ideálně kulový, nýbrž je na pólech zploštělá. A to je tvrzení, které se jen tak prostým okem zkontrolovat opravdu nedá. Není tedy divu, že se Newtonovi postavili silní vědečtí odpůrci, sdružení kolem jiného známého hvězdáře – Cassiniho. Ti pro změnu tvrdili, že Země musí být zploštělá na rovníku a protažená směrem k pólům.
Nekonečné spory a dlouhé vědecké diskuse se rozhodla ukončit Francouzská královská akademie věd. V roce 1734 se v Paříži usnesli na vyslání dvou vědeckých expedic, jejichž úkolem bylo co nejpřesněji geodeticky stanovit zakřivení a délku jednoho stupně poledníkového oblouku na různých místech zeměkoule. První expedice byla vyslána do Laponska s úkolem provést zadaná měření co nejblíže severnímu pólu, druhá expedice vyrazila pochopitelně k rovníku – do Jižní Ameriky na území dnešního Ekvádoru. Hlavními protagonisty této rovníkové mise byli pánové Louis Godin, Pierre Bouguer a zřejmě nejznámější Charles Marie de La Condamine, který expediční cestu důkladně popsal a podával zprávy o vykonaných pracích.
Centrálnímu údolí ekvádorských And, kudy se ubírala měření geodetické mise od rovníku směrem k jihu, vévodí vrchol nejvyšší činné sopky světa - Cotopaxi (5897m)Rovníková expedice vyrazila z Paříže v dubnu 1735 a čekalo ji dlouhé a strastiplné putování. Dnes už bychom si takovou “služební cestu” neuměli přestavit. Jen vlastní doprava na místo určení jim trvala více než rok! Z Evropy se plavili do Cartageny v Kolumbii, dále postupovali po souši do Panamy a po překročení úžiny pokračovali lodí podél pobřeží na jih až do Guayaquilu. Odtud je však čekala zřejmě nejnáročnější část cesty – prostup pobřežními džunglemi, pralesy na úbočích And a namáhavý výstup do velehor, aby konečně 10. června 1736 dosáhli hlavního města Quita. A protože se jednalo o výpravu vědeckou, její členové navíc během cesty stále konali nejrůznější experimenty, například měřili teplotu či úbytek atmosféry.
Vlastní geodetickou práci zahájili v bezprostřední blízkosti rovníku severně od Quita, právě tam, kde dnes stojí památník Mitad del Mundo. Během tří let pečlivých a náročných měření provedených na území o rozloze srovnatelné se čtvrtinou České republiky členové expedice postupně triangulací proměřili velkou část centrálního ekvádorského údolí a okolních andských vrcholků až k městu Cuenca. Po celou dobu své mise pracovali francouzští geodeti spolu s místními pomocníky ve značných nadmořských výškách. Vždyť nejvyšší zaměřený bod měl kótu 4555 m n. m.! Mezi tím se již do Paříže vrátila laponská expedice, která to přece jen neměla tak daleko, a po srovnání výsledků měření obou vědeckých misí se jasně potvrdilo, že Sir Isaac Newton se nemýlil. Bylo vypočteno, že Země je na pólech skutečně zploštělá, a to asi o jednu třísetinu svého poloměru. Není to mnoho, ale byl to velký výsledek, i když samozřejmě doznal během dalších dějin ještě mnohá upřesnění.
Přínos francouzské expedice však nespočíval jen v samotných vědeckých měřeních. Sám La Condamine ještě po dokončení stanoveného úkolu zmapoval část And a Amazonie během poměrně neobvyklého návratu do Evropy. Z Quita se totiž tento dobrodruh vydal přes andská sedla na východ, dolů do deštných pralesů a dále se plavil po Amazonce až k Atlantiku a teprve odtud domů. Jeho “služební cesta” tak skončila po deseti letech trvání, v Paříži roku 1745. Knižním vydáním svých zápisů z celé cesty pod názvem “Journal du Voyage fait par l'ordre du Roi á l'equateur” v roce 1751 pak La Condamine přispěl k pojmenování Ekvádoru jeho dnešním názvem. V době expedice bylo území kolem rovníku jen částí tehdejší španělské državy Peru a pozdější označení “Ekvádor” se vžilo prý právě na základě titulu zmíněné publikace.
Přímo na rovníku je postavena i replika tradiční andské vesnice Při příležitosti 200. výročí příjezdu slavné francouzské mise byl v roce 1936 právě na rovníku, uprostřed širokého andského údolí vztyčen pamětní monument, který pak stál na místě dnešního Mitad del Mundo až do roku 1979. Tehdy byl přesunut na jiné místo na rovníku, asi 7 km východně do vesničky Calacalí, aby na svém původním stanovišti uvolnil místo monumentu novému. Ten byl slavnostně otevřen 9. srpna 1982 a slouží návštěvníkům dodnes. Jeho podoba je věrnou, třikrát zvětšenou kopií monumentu původního. Nový areál již zřejmě vznikal jako velké centrum domácího i mezinárodního turismu a jako takové centrum je i odpovídajícím způsoben vybaven. Je tu vystavěna replika tradiční andské vesnice a její domy skrývají nejen obchody se suvenýry a restaurace, ale třeba i fungující poštu, aby každý návštěvník mohl poslat pozdrav přímo z rovníku. Samozřejmě se zvláštním razítkem. Nabízí se tu i řada nevšedních atrakcí, například vyhlídkový vláček, o kterém provozovatel s nadsázkou tvrdí, že je to nejrychlejší vlak světa. Během pár minut převeze cestující z jedné polokoule na druhou a zase zpátky.
Mitad del Mundo je však každopádně i důležitým ekvádorským národním monumentem. Do určité míry je obyvateli chápán jako velký pomník jejich republiky, na nějž jsou všichni náležitě hrdí, a vždy tu potkáte rodiny s dětmi, které sem jezdí z celé země. Uvnitř vlastní věže je dokonce malé etnografické muzeum připomínající všechny národnosti žijící na ekvádorském území, čímž jsou tyto národy alespoň symbolicky zastoupeny přímo na rovníku. Vždyť přeci rovník prochází mnoha zeměmi světa, ale jen jedna jediná jej má v názvu – Ekvádor.

Další informace o Ekvádoru naleznet zde: http://www.sopka.cz

Text a foto Martin Loew

kategorie: 7 - 2004 Pestré

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace