A právě v takovém duchu vznikal i hlavní ideový koncept výstavby čtyř královských zámků na jihu Bavorska – kamenných vzpomínek na pohádku se smutným koncem... „Žil, byl jeden mladý princ, který měl velký sen postavit si slavný, mocný a všemi obdivovaný hrad...“ Onen princ se jmenoval Ludvík a pocházel z rodu Wittelsbachů. Každý rok jezdil se svými rodiči, Maxmiliánem II. a Marií Pruskou, na letní rodové sídlo Hohenschwangau na kraji Algavských Alp. Hrad je vystavěn na zalesněném skalnatém výběžku u Füssenu na samé hranici s Rakouskem. Již od 12. století zde stála rytířská pevnost, jenže na počátku století devatenáctého ji srovnala se zemí Napoleonova armáda. V roce 1832 se proto Maxmilián rozhodl postavit na stejném místě její kopii v neogotickém slohu. Jako pravý šlechtic doby romantismu se věnoval vyhledávání nejrůznějších starobylých stavebních motivů, jedno zda původních či stvořených vlastní fantazií. Snad i proto vybral za architekta divadelního výtvarníka Dominika Quaglia. Jenom od takového člověka, jenž nebyl žádným zkušeným stavitelem fortifikačních děl, se dalo očekávat, že bude přístupný žádaným nápadům a symbolům. Důsledkem toho dnes sídlo připomíná spíše než mocný hrad depozitář roztodivných dekorativních prvků: nábytek biedermeieru, v 19. století velmi módní, je uložen v replikách středověkých místností s vysokými stropy, rytířskou dvornost připomínají pseudogotické fresky čerpající náměty z dávných kronik a legend o mocných činech starověkých rytířů apod…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 9/2004

Další informace o Německu naleznet zde: http://www.sopka.cz