Země Světa

Peking je natolik automaticky chápán jako centrum čínské vlády, až se zdá nemožné, že tomu někdy v historii bylo jinak. A přece – přes polovinu doby existence jednotného čínského státu se hlavní město a sídlo panovníka nacházelo jinde. Ironií historie první vládce, který své sídlo přenesl do míst dnešního Pekingu, nebyl Číňan, nýbrž Mongol – slavný chán Kublaj (čínsky Š´-cu), zakladatel dynastie Jüan, jenž v roce 1271 přijal titul čínského císaře a od roku 1279, po definitivní porážce Jižních Sungů, vládl celé Číně...

Chanové už před mnoha staletími ovládli nížinné a velmi úrodné jihovýchodní části země, odkud vytlačili původní obyvatele do méně příznivých území na západě. Některé menšiny musely dokonce ustoupit až do podhůří Himálaje…

V prostoru Jižní brány uzavřeném dvanáctimetrovými hradbami z šedých kvádrů, které přerušují pouze vpředu i vzadu masivní dřevěná vrata, se na červeném běhounu pokrývajícím hrbolatou dlažbu řadí křehké tanečnice. Růžové nebo modré dlouhé šaty z brokátu, přes ramena bílý hedvábný přehoz jemný jako dech, v pase zlatá stuha, od níž splývají po bocích šňůry perel, složité účesy zdobené květy a diadémy…

Tichá a rozlehlá hladina řeky Li, v níž se zrcadlí okolní kopce, je tak fascinujícím zážitkem, že mu snad neodolá žádný malíř, a tím méně fotograf. Téměř nezbytným doplňkem, a někdy i centrálním bodem pozornosti překrásného přírodního obrazu bývá osamělá loďka s rybářem…

Kuej-lin je starobylé město, které leží asi 400 km severovýchodně od Kantonu, v úrodné, teplé rovině jižní Číny. Svoji polohu si nemohlo vybrat lépe. Okolní přírodní scenérie kuželového krasu patří k jednomu z divů přírody a pro svou jedinečnost je proslulá po celém světě. Homole kopců, zabíhající někdy až do rušných ulic, jsou přirozenými dominantami města. Číňané ctí jejich individualitu a kolem každé skalní solitéry vybudovali zelený park, který dává kopci přírodní rámec a obyvatelům dopřeje odpočinek od pouličního shonu...

Stojím na mostě a pozoruji kalnou vodu pod sebou. Na hladině je občas unášeno cosi, o jehož původu je lépe nepřemýšlet, ale malebnost celého výjevu to nenarušuje, pouze dotváří. V obou směrech plují téměř nepřetržitě za sebou těžké plechové čluny s nákladem písku, stavebního kamene, uhlí, a nebo jsou prázdné…

Jihočínská řeka Li se líně proplétá mezi kuželovitými kopci a na své rozlehlé, poklidné hladině zachycuje jejich podivuhodné tvary. Zdvojnásobuje zázrak přírody osou souměrnosti, když nechává na svých vlnách plout spolu s kamennými homolemi jak modré polední nebe, tak i rudé večerní slunce, které se s rybářskými loďkami pohupuje na jejích vlnách. Bambusové houštiny na břehu chvějivě ševelí ve vlahém vánku a štíhlé nožky jejich kořenů se koupou v říčním proudu…

Na několik dní utichají ulice všech čínských měst. Umlkají hlasy vykřikujících trhovců, rachocení sbíječek i údery krumpáčů na staveništích, zastavuje se dopravní provoz. Je začátek června a celá Čína se plně soustředí na celostátní přijímací zkoušky na vysokou školu…

Nejjižnější cíp Číny jako by již ani nebyl Čínou. Bujné tropické pralesy, monzunové lijáky, omamně sladká vůně papájí a ananasů, zlaté špičky buddhistických stúp, ženy v pestrobarevných saronzích a s béžovým krémem tanakou elegantně rozetřeným po tvářích – to vše spíše připomíná některou ze zemí jihovýchodní Asie. Není divu – jihozápadní provincie Jün-nan zde sdílí 4060 km hranice s Barmou, Laosem a Vietnamem…