5 - 2003 Země Evropské unie

Německo

Pracné hledání nové identity

Poválečné Německo je od samého počátku politickým a hospodářským motorem sjednocené Evropy. Poté co vyvolalo a prohrálo dvě expanzivní války, do nichž zavleklo celý svět, nemělo prakticky na vybranou. Zbídačené obyvatelstvo, léta zahřívané a krmené jen plamennými slovy o germánské nadřazenosti, mělo jediné přání: odstranit trosky a žít v míru se svým okolím…

Gotický pětilodní dóm v Kolíně nad RýnemNa dně duše zůstala ovšem u mnohých hořkost. Cítili se podvedeni hned nadvakrát. Nacionální socialismus je sice kdysi nakrátko vyvedl z hospodářské krize, do daleko horší je však dostal. A nedávní nepřátelé, kteří rozbombardovali jejich zemi, jim teď pomáhali z nouze. Tento duševní zmatek někteří Němci nestrávili dodnes.
Pocit totální porážky a spoluviny za válečná zvěrstva na zdravém sebevědomí jistě nepřidá. Německo přišlo o třetinu území, do scvrklé vlasti zato přibyly miliony zchudlých Němců, odsunutých z východních zemí. Nezměrná píle a odříkání při poválečné výstavbě měly přehlušit vnitřní prázdnotu.
Okupační armády čtyř vítězných zemí se v zemi usadily nadlouho - ale jen jedna z nich ke škodě obyvatelstva. Kdo zažil okupaci sovětskou, těžko pochopí, že britská, francouzská a americká vojska v západním Německu zemi nejenže nevysávala, nýbrž ji naopak stavěla na nohy. Od prvotního zásobování potravinami až po velkorysou ekonomickou pomoc v rámci Marshallova plánu.
Tři západní zóny se roku 1949 spojily ve Spolkovou republiku Německo. Jejím prvním kancléřem byl po čtrnáct let Konrad Adenauer. Jemu vděčilo Německo nejen za nové hlavní město - nacistickou minulostí nezatížený Bonn, nýbrž i za svou hospodářskou a vojenskou integraci v rámci západní Evropy. Jeho nástupce, rovněž konzervativní politik Ludwig Erhard, dosáhl díky promyšlenému sociálně tržnímu hospodářství takové konjunktury, že se dodnes označuje jako "hospodářský zázrak".
Léta asketismu vystřídala doba hedonismu - požitkářství a vysoké koupěschopnosti. Tvrdou výchovu postupně nahrazoval antiautoritativní přístup importovaný z Ameriky. To se rodičům vymstilo, neboť mladá generace konce 60. let znovu otevřela otázku viny za nacistickou minulost. Mnozí mladí se na protest proti dvacetiletému mlčení přidali na stranu marxistů, kteří - socialismus na vlastní kůži nepoznavše - brojili proti stávajícímu establishmentu, ačkoli právě v té době stál v jeho čele sociální demokrat Willy Brandt, známý svou smířlivostí vůči Východu. Kamením po policistech tehdy házel i dnešní ministr zahraničí Jožka Fischer a došlo dokonce na politické atentáty.
Východní, sovětská zóna se od roku 1949 vyvíjela samostatně. Okupační vojska nejenže neměla čím přispět k růstu blahobytu, ale ještě zemi dále devastovala - hospodářsky i morálně. Paradoxně právě tento nesvobodný stát nesl přízvisko "demokratický", kdežto západní, pluralitně demokratická federace se spokojila s atributem "spolková". Neštěstí dovršila stavba berlínské zdi, která vyrostla během jediné srpnové noci roku 1961, aby zabránila sílící vlně vystěhovalectví z východu rozděleného města na západ. Že na desítky let rozdělila stovky rodin, s tím si socialističtí idelologové starosti nedělali - ostnaté dráty už přece rozdělovaly zemi dávno. Ještě v létě roku 1989 tvrdil poslední komunistický lídr Erich Honecker, že zeď bude stát dalších sto let. Koncem téhož roku z ní naštěstí zbyl už jen materiál na suvenýry…

Úpné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 5/2003

Další informace o Německu naleznet zde: http://www.sopka.cz

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace