5 - 2003 Země Evropské unie

Evropská unie

V přelomových dnech mrazivého listopadu 1989 se nad hlavami zástupů objevila i hesla o našem návratu do Evropy. Jistě, Česko v Evropě je a geograficky dokonce rovnou v jejím centru, ovšem nikoliv v ohnisku evropského hospodářského nebo politického dění. Naši geopolitickou situaci nepochybně znevážilo bipolární rozdělení světa, dokonce ji učinilo rizikovou vzhledem k poloze přímo na dělící linii ježící se zbraněmi. Železná opona sice zanikla, ale až přijetí do Evropské unie stav naší "zbytkové jinakosti" změní i institucionálně a odstartuje vývoj, jímž se přiřadíme k západněji ležícím státům jako všestranně rovnocenní partneři.

Evropská unieV historické retrospektivě se v Evropě přinejmenším od dob náboženské reformace nikdy nezastavil čas. Nebývalé množství střetů a válek bylo odrazem národní a politické rozdrobenosti kontinentu, kterou mnozí politologové považují za významný faktor evropského civilizačního rozmachu. Zaostávaní či katastrofy jedněch vyvažovala podnikavost a vzestup jiných a tato soustavná - a často trpká - ostrá soutěž nakonec prospívala všem. Navzdory opakovaným pokusům o ovládnutí Evropy (Habsburky, napoleonskou Francií, nacistickým Německem, carským i sovětským Ruskem) se dynamismus vývoje a multipolarita moci udržely a zformovaly světadíl mnoha tváří, rozmanitější než kterýkoliv jiný.
Vlastní poznání nutnosti evropské integrace vyrostlo z hrůzné zkušenosti obou světových válek i tíživého dopadu velké hospodářské krize. Po roce 1945 přední západoevropští politici vyslali impuls k zásadní změně vztahů mezi státy cestou dvoj- i vícestranných dohod. V pozadí jejich snah o vzájemné porozumění bez ohledu na zátěž minulosti nelze přehlédnout také obavy ze sovětské hrozby, zpočátku akutní ideově i vojensky, pak už jen zbrojně, ale vždy masivní. Mnohem později nabýval na váze i méně zřetelný druhý motiv evropského sjednocování, a to obava před narůstající hospodářskou mocí USA a jejími sociálními a kulturními důsledky (amerikanizací).
Počáteční kroky evropské integrace byly nesmělé, ale zkušenosti z nich dobré. Pařížskou dohodou z dubna 1951 vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (zkráceně Montánní unie), které koordinovalo těžební a hutní výrobu zúčastněných států. Těmi byla Francie, Západní Německo, Itálie a tři země Beneluxu. Poznatky z fungování Montánní unie "šestka" zúročila při přípravě širší spolupráce zakotvené v Římských dohodách z 25. 3. 1957. S platností od počátku roku 1958 tak přibylo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Všechny tři organizace se sloučily do Evropského společenství (ES, 1967), které reprezentovaly společné orgány (rada, komise, parlament). Zrodila se celní unie (1968), začal dlouhý proces koordinace a pak sjednocování spousty právních a hospodářských norem. Diskuse o dalším směřování ES vyústily v rozhodnutí o vytvoření jednotného evropského trhu (1987), jenž je definován jako tržní prostor bez vnitřních hranic. Dalšími smluvními akty se zvýšily pravomoci Evropského parlamentu, na základě maastrichtské smlouvy (1991) vznikla Evropská měnová unie (EMU) s vlastní měnou (euro, 2002) a byly odstraněny překážky bránící volnému pohybu pracovních sil. Původní hospodářské sdružení tak začalo přerůstat v integraci politickou, z pohledu některých politiků v zárodek federativního evropského státu, jakýchsi Spojených států evropských.
Evropská unieŽádné z integračních seskupení ve světě totiž do tak pokročilého stadia zatím nedospělo, neboť představují buď zóny volného obchodu nebo nejvýš celní unie. Evropa vytvořením měnové unie (zatím 12 států EU) pokročila do úrovně slaďování podmínek pro fungování jednotlivých národních ekonomik, které se v základních makroekonomických ukazatelích sbližují podle čtyř tzv. konvergenčních kritérií. Desítka schválených kandidátů na členství v Evropské unii včetně Česka (by měly být přijaty v příštím roce) kromě usilování o konvergenci v duchu Maastrichtu plní i tzv. kodaňská kritéria, jimiž harmonizují svoji legislativu s normami EU.
Evropská unie si podobně jako kterákoliv vláda vytvořila mechanismus pro přijímání rozhodnutí a financování své činnosti v zájmu dosažení společných cílů. Jeho nástroji jsou společné instituce. Ty působí na základě postoupení části suverenity členských států EU, uznání základních lidských práv a principu solidarity při soužití rozdílně vyspělých zemí. Legislativu těchto zemí a život jejich obyvatel vůbec tedy ovlivňují rozhodnutí orgánů EU. Zákonodárnou a kontrolní moc vykonává Evropský parlament s poslanci volenými každý pátý rok obyvateli členských států.
Rada Evropské unie, složená z ministrů vlád členských zemí, představuje hlavní rozhodovací orgán, přičemž ministři se střídají podle právě projednávaného problému. Některá rozhodnutí musí být přijata jednomyslně, jiná prostou nebo kvalifikovanou většinou; hlasy ministrů mají ovšem různou váhu podle počtu obyvatel jimi zastupovaného státu. Radě sekunduje Evropská komise sestavená z 20 komisařů jmenovaných vládami členů EU. Každý z nich zodpovídá za určitou sféru politiky Unie, prosazuje realizaci společných zákonů a dozoruje jejich plnění. Základní strukturu orgánů Unie doplňuje méně známý Evropský soudní dvůr (15 soudců), Evropský účetní dvůr (sleduje nakládání s finančními prostředky EU), Evropská investiční banka a Hospodářský a sociální výbor.

Text MOJMÍR ŠLACHTA
Foto OLDŘICH KARÁSEK

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace