6 - 2003 Švýcarsko

Od Helvétů k Helvetii

Jméno Švýcarska v latinské podobě - Helvetia - se odvozuje od keltského kmene Helvétů, který tu žil už ve 2. století př. n. l. Východní část území osídlily keltské kmeny Rétů, od nichž se odvozují dnešní Rétorománi (zvaní též Ladinové). Postupu Helvétů do jižní Galie zabránil roku 58 př. n. l. Julius Caesar a z jejich území vytvořil římskou provincii Helvetia; východní Raetia vznikla o 40 let později. Po rozpadu říše římské pohltily obě území germánské kmeny Allemanů (na západě), Burgunďanů (na severu) a Langobardů (na jihu), které pak zase přemohli Frankové (496). Nicméně právě v onom 5. století se v základu ustavily jazykové oblasti dnešního Švýcarska…

K oslavám různých svátků často patří i žonglování se státními vlajkamiFeudální rozdrobenost trvala i po připojení k římskoněmecké říši roku 1033. Ze šlechtických rodů se nejvíce k světu měli Habsburkové ze severního kraje Aargau. Jejich panství se rozšiřovalo tak nebezpečně, že jim císař Jindřich (ten, který zrušil zásnuby s Anežkou Přemyslovnou) v roce 1231 odňal kanton Uri (posléze i Schwyz a Unterwalden), neboť přes tamní průsmyk sv. Gottharda vedla nejdůležitější alpská cesta.
Roku 1273 však Habsburkové získali římskoněmeckou korunu a hodlali své rodové panství obnovit. Ony tři "lesní" kantony se proti nátlaku vzbouřily a roku 1291 vytvořily tzv. Věčný spolek neboli Spříseženstvo, jímž se zavazovaly ke vzájemné vojenské pomoci v případě intervence. Zda se přísaha opravdu odehrála v pastorální idylce louky Rüttli na břehu Vierwaldstättského jezera, není historicky doloženo. Tato legenda se totiž vynořila až v 15. století, stejně jako postava bojovníka za svobodu Viléma Tella, kterou později světově proslavilo drama Friedricha Schillera. Nicméně den přísahy - 1. srpen - je švýcarským státním svátkem.
Ve 14. století se Spříseženstvo rychle rozšiřovalo a postupně vytvořilo s městy Luzern, Curych, Zug, Glarus a Bern tzv. Spolek osmi starých míst. Podařilo se jim několikrát odrazit útoky Habsburků a roku 1415 je dokonce vytlačit i z jejich kolébky Aargau, kterou prohlásili za Untertanenland - Zemi poddaných. V té době se také prvně objevuje německý název země, odvozený od kantonu Schwyz. V poslední čtvrtině 15. století přibyly ke spolku kantony Unterwallis, Freiburg, Solothurn, Graubünden, Basilej a Schaffhausen. Jako poslední se roku 1512 připojil jižní kanton Ticino. Byl to však svazek značně volný - konfederativní.
V roce 1481 zpřetrhalo deset kantonů veškeré závazky k říši. Císař Maxmilián I. s nimi raději uzavřel roku 1499 mír, což prakticky znamenalo švýcarskou nezávislost. Právně byla ale suverenita potvrzena teprve po skončení třicetileté války. Té se švýcarská vojska kupodivu nezúčastnila, přesto se alpští žoldnéři v Evropě stali pojmem a nechávali se najímat i do královských a papežských gard.
Razance a rozpínavost navenek nevylučovala třenice uvnitř sdružení. Některé kantony byly čistě zemědělské, jiné profitovaly z řemesel ve větších městech. Propast mezi nimi vzrostla zvláště s rozvojem bankovnictví v 16. století. Dalším jablkem sváru se stalo náboženství. Lutherovo učení a humanistické ideje Erasma Rotterdamského, žijícího v Basileji, našly ve Švýcarsku obzvlášť horlivé zastánce. Curyšský kněz Ulrich Zwingli (1484-1531) odmítl dokonce i ty svátosti, které Luther zachoval, a jeho radikalismus podnítil vznik nejrůznějších sekt. Zámek z 2. poloviny 17. století je jednou z nejvýznamějsích památek v BriguJeště dál šel Jean Calvin (1509- 1564) ve svém učení predestinace: boha si podle něj není možno naklonit, protože svou milost udílí zcela nahodile. Církev nemůže podléhat státu a musí přísně bdít nad morálkou svých oveček. O tom, kdo je a není morální, rozhodovalo kolegium volených pastorů. Obecně se sice Janu Kalvínovi přisuzují demokratické tendence, ale jeho požadavek pracovat ve prospěch společnosti zní dosti socialisticky, i když proti soukromému vlastnictví nebrojil. Fakt je, že za jeho působení si Ženeva moc zábavy neužila a nejeden odpadlík skončil na hranici. Je tedy otázka, zda reformaci ve Švýcarsku lze označit jednoznačně za pokrok. Architektonicky určitě ne: reformované kraje totiž zcela ochudila o baroko.
Katolické kantony se ovšem zviklat nedaly. Jejich centrem se stal Lucern, kam byli povoláni jezuité. Celé 16. i 17. století je plné občanských válek, jež měly vesměs náboženský podtext. V roce 1712 získali nadvládu protestanti a Švýcarsko, do té doby útočiště mnoha evangelických uprchlíků z ciziny, zažilo naopak vlnu nucené emigrace katolíků.
Razantní změnu přinesla okupace země Napoleonem, který roku 1798 vyhlásil v Aargau centralistickou Helvétskou republiku o 22 kantonech a dal jí jednotnou ústavu. Už po pěti letech ale vrátil zemi její původní volnou konfederaci. Po Napoleonově porážce, na níž se v samém závěru podíleli i Švýcaři (císaři dříve naklonění), zaručily vítězné mocnosti Švýcarsku "věčnou" neutralitu. Hlavním důvodem pro toto zdánlivě velkorysé gesto bylo zachovat strategické alpské průsmyky mimo velmocenskou hru.
Vierwaldstätersee patří mezi nejvyhledávanější turistická místa ve ŠvýcarskuNacionalistický princip, na němž se sjednocovaly ostatní evropské země, ve Švýcarsku nefungoval. Politik Frédéric-César de la Harpe si roku 1823 posteskl: "My ubozí Švýcaři vlastně už žádný národ nejsme". A curyšský starosta Jakob Hess vyzýval devět let poté dokonce k pozastavení všech nutných reforem, "než se lid uvolí býti národem". Právě záruka neutrality a pevných státních hranic umožnila vzedmutí vlny patriotismu. Dobře posloužilo i oprášení dávných mýtů včetně kultu Viléma Tella. V Bernu působící charismatický Ital Giuseppe Mazzini dokonce mnohé Švýcary nadchl pro myšlenku paneuropeismu: na idejích volnosti, rovnosti, lidskosti a bratrství mezi národy založil v dubnu 1834 spolek Mladá Evropa. Takový politicko-kulturní kvas samozřejmě přilákal do Švýcarska četné další cizince: v polovině 19. století jich tu žilo na 50 tisíc, přičemž Švýcarů bylo 2,4 milionu.
Kosmopolitismus však nebyl zrovna po chuti katolíkům, a tak znovu ožily náboženské třenice. Spolek sedmi protestantských kantonů bojoval proti katolické Sarnenské lize. V roce 1845 vznikl dokonce tajný klerikální vojensko-politický Zvláštní svaz - Sonderbund. Katolíci sice v závěru opět prohráli, ale byla to poslední občanská válka v zemi. Obrodu dovršila nová ústava z roku 1848, podle níž je Švýcarsko jednotným státem na federálních principech, se sídlem moci v Bernu. Oficiální latinský název Confoederatio Helvetica (Helvétská konfederace) tedy můžeme přičíst na vrub tradicionalismu - ve skutečnosti se už víc než 150 let jedná o federaci.
Pro Evropu rok plný otřesů se tak ve švýcarské historii jeví jako začátek klidu a blahobytu. Vzkvétá průmysl i obchod, stavějí se silnice a železnice. Roku 1877 je přijat zákon o 11hodinové pracovní době, roku 1890 je zavedeno zákonné pojištění. Do Švýcarska znovu směřují vyhnanci odjinud, nejvíce z Ruska. Henry Dunant zakládá roku 1863 v Ženevě Mezinárodní červený kříž, jehož symbolem je švýcarská vlajka v obrácených barvách. Také roku 1919 ustavená Společnost národů má sídlo v Ženevě, přesto Švýcarům trvá rok, než do ní vstoupí (se zvláštním právem odmítnout účast na militaristických akcích), a roku 1938 opět vystupují. Za druhé světové války se alpské zemičce nejrůznějším lavírováním mezi fašistickými sousedy opět daří zachovat neutralitu; mnozí prchající Židé však odmítnutí azylu zaplatí životem. I po skončení války se Švýcarsko zdržuje účasti v nadnárodních organizacích, s výjimkou těch kulturních a humanitárních jako třeba UNESCO. Evropská sekce OSN sídlí sice od počátku v Ženevě, Švýcarsko se však členem OSN stalo teprve loni v létě! Do Zóny volného obchodu EFTA vstoupilo roku 1960 bez zábran, nikoli ale do Evropského hospodářského společenství. V roce 1992 se přihlásilo k Mezinárodnímu měnovému fondu i ke Světové bance, zamýšlený vstup do Evropské unie přesto všelidové hlasování opětovně odmítlo. Americkou výzvu Partnerství pro mír sice Švýcaři přijali, ale přímou účast na mírových misích OSN v roce 1994 znovu odmítli.
Bernina ExpressDíky své hospodářské stabilitě a relativně nízkým daním je Švýcarsko pro investory lákavé, nicméně schvalovací řízení trvají velice dlouho a získání pozemků je pro cizince nadmíru obtížné. Kromě toho svět stále častěji poukazuje na nemorálnost anonymity vkladů, která umožňuje bezproblémové praní „špinavých“ peněz a naopak blokuje vydání kont zavražděných Židů jejich právoplatným dědicům.
Téměř 20% obyvatel tvoří cizinci a ne všichni jsou vážení úředníci mezinárodních institucí. V žádné jiné demokratické zemi není azylové řízení složitější a udělování občanství komplikovanější. V kalvinské Ženevě se na ně čeká minimálně 15 let a přesně v duchu staré tradice se k jeho udělení vyžaduje i dobrozdání sousedů. Švýcarské ženy do politiky dlouho neměly co mluvit - volebního práva se dočkaly teprve v roce 1971 a jako rovnoprávné v manželství byly uznány dokonce až roku 1985! Spolkový prezident je primus unter pares - první mezi rovnými: vždy na rok je jím jeden ze sedmi spolkových radních, takže jeho jméno si v podstatě ani nelze zapamatovat. Vláda, volená na čtyři roky, se nezodpovídá parlamentu, a tento jí tedy nemůže vyslovit nedůvěru. Federální shromáždění se volí rovněž na čtyři roky a sestává z Národní rady (parlament o 200 poslancích) a Stavovské rady (Ständerat), kterou tvoří 46 zástupců kantonů. Jejich společnou starostí je legislativa, ale stačí, aby se pro nějaký požadavek sesbíralo 50 tisíc podpisů a musí se uspořádat všelidové hlasování - referendum. Na změny v ústavě je třeba dvojnásobku hlasů.
A jak se k sobě dnes mají kdysi tak rozhádaní věřící? Přes všechna vítězství nové víry je katolíků stále o něco víc (48:44 %). Zbylých 8 % tvoří jiná vyznání (hlavně islám) a bezvěrci. Náboženská hranice se většinou nekryje s jazykovou příslušností, i když jisté trendy vystopovat lze. Italsky mluví 10 % Švýcarů, francouzsky 17 %, německy 65 %. Jejich němčina je ovšem tak svérázná, že jí Němci nerozumějí, a dokonce i ve švýcarské televizi bývá opatřena překladovými titulky. Spisovatel Vladimír Škutina, který tam v emigraci strávil přes deset let, označoval dialekt Schwytzerdütsch (čti švycrdyč) za chorobu hlasivek, připomínající nadměrným používáním hlásky ch holandštinu; důvěrně jí říkal "pastevština". Rétorománština je patrně zvukomalebnější, ale mluví jí necelé jedno procento lidí. Přesto je čtvrtým oficiálním jazykem země. Konzervativní alpská demokracie tak má vedle latinského názvu ještě čtyři další: Schweiz, Suisse, Swizzera a Swizzra. Je to v každém směru bohatá země.

Další informace o Švýcarsku naleznet zde: http://www.sopka.cz

Text RADVANA KRASLOVÁ
Foto Schweiz Tourismus

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace