2 - 2003 Španělsko 1

Olivové sady

Ve Španělsku se jim říká olivares. Jsou to rozsáhlé lesy vysazené lidskýma rukama, listnaté háje na pečlivě obdělávaných polích. Z letadla vypadají jako předlouhé, rovné řady puntíků na červenohnědém půdním podkladu. A cestou autem nebo vlakem z Madridu směrem na jih neuvidíte nic než samé olivové sady. Jen občas jsou jejich lány narušeny pustými a holými kopci, kde se neudrží ani skromný olivovník…

Olivové sadySkutečné „olivové šílenství“ však začíná až v Andalusii, v okolí města Jaén a v jeho stejnojmenné provincii, kde se prý rodí z celého Španělska nejkvalitnější olivy. Veškerá původní vegetace – lesy, křoviny i náhradní pastviny – zcela zmizela a každý kousek půdy obsadily olivovníky – staré, středněvěké v plné síle, i ty zcela mladé, které skoro ještě nerodí. Je to zvláštní kulturní krajina, po tisíciletí přetvářená člověkem a osázená jím šlechtěnými a pěstovanými stromy.
Provincie Jaén je na severu ohraničena pohořím Sierra Morena a na jihu pásmem Subbética. Je to vrchovina zvlněná kopci, které jsou od úpatí až po oblé vrcholky porostlé olivovníky. Jejich řady jsou jako vojenské šiky táhnoucí se až k horizontu. Půda s nádechem do červena je mezi stříbrozelenými korunami pečlivě učesaná bránami. Kolem každého kmenu brány uhrabaly kruhy, které jako by vyznačovaly teritorium jednotlivých stromů. Půda je však zkypřena jen do hloubky 20 cm, jinak by se narušily kořeny.
Olivovníky a jejich olivy nejsou v této zemi jen ekonomickou kategorií. Jsou součástí kultury a způsobu života, jedním z vnějších projevů španělské identity. Zkrátka, Španělsko by bez olivovníků, oliv a olivového oleje přišlo o část svého ducha.

Historie olivy
Olivovník, latinsky Oleacea europaea, je odolný strom, který se rychle přizpůsobuje místním podmínkám. Může růst až v tisíci metrech nadmořské výšky, v zimě snese teploty pod nulou, v létě i čtyřicetistupňová vedra. Přežije i suchá léta. Podle prostředí, v němž olivovníky rostou, vytvářejí pak nejrůznější odrůdy - nízké keře i mohutné stromy. Za tisíce let kultivace a šlechtění olivovníků pak vzniklo obrovské množství kulturních odrůd. A s jeho plody, olivami, je to podobné jako s vínem. Chuť jim dodává specifická charakteristika místa, kde rostou.
Která země je skutečnou kolébkou pěstování olivovníků, nelze dnes s určitostí stanovit. S jistotou však víme, že pěstování oliv se rozšířilo z pobřeží Středozemního moře a že má prastarou historii, která zanechala své stopy u všech starověkých národů.
Starý lis na olej Již zákoník babylonského krále Chammurabiho (18. stol. př. n. l.) obsahuje pasáže, které stanovují zásady obchodu s olivovým olejem. O pěstování olivovníků ve starém Řecku svědčí nejen četné hmotné památky, jako jsou například olivové motivy na řeckých amforách, ale i písemné doklady. Olivovník byl v Řecku symbolem svobody a čistoty a podle mytologie jej darovala lidstvu bohyně Athéna. Římští básníci Horatius a Vergilius nejenže psali krásné verše, ale dokázali i diskutovat o technologii výroby olivového oleje. Olivová ratolest jako symbol míru a usmíření se stala součástí židovsko-křesťanské i islámské mytologie.
Historie pěstování oliv ve Španělsku je rovněž dlouhá. Traduje se, že do Španělska je přinesli Féničané zhruba 2000 let př. n. l. Nejprve vysazovali olivovníkové sady v okolí svých měst, která ovšem zakládali jen podél pobřeží Pyrenejského poloostrova. Velkého rozvoje dosáhlo pěstování oliv v době římského impéria, po porážce Kartaginců. Tehdy se pěstování olivovníků rozšířilo i do vnitrozemí…

Úplné znění článku naleznete v časopise Země světa č. 2/2003

Další informace o Španělsku naleznet zde: http://www.sopka.cz

Dolní navigace