Apulie

2 - 2003 Španělsko 1

Španělsko vzdálené i blízké

„Španělskou zemi já mám rád, o Španělsku si zpívám... Nikdy jsem v Granadě nebyl, ba ani ne v Seville, rozpomenu se stěží, kde tahle města leží, vím však že to tam krásné je...“ zpívali V+W v Osvobozeném divadle v časech, kdy výlet do „Španěl“ byl prožitkem hodným i pera Karla Čapka. Čas se však ani ve Španělsku navždy nezastavil a nakonec vtáhl do vřavy evropského dění i společnost dřímající za Pyrenejemi. Moderní doba vystavila zemi každoroční záplavě 50 milionů turistů, v mnohém ji proměnila a snad i poevropštila, nicméně zůstalo zachováno vše podstatné, co dělá Španělsko půvabně jiným, osobitým a zajímavým…

Ledovcové jezero v PyrenejíchŠpanělsko je velkým státem. Kulturou, historií, přírodními krásami, spoustou památek všeho druhu, vášnivostí španělské mentality i veličinami exaktně měřitelnými. V Evropě se nachází vždy na některém z předních míst: rozlohou je třetí, počtem obyvatel šesté a hospodářským výkonem páté, což je například jedenáctinásobek objemu ekonomiky Česka. V přepočtu na obyvatele podle parity kupní síly je španělská životní úroveň o třetinu vyšší než naše. Rozdíl se přitom mírně zvyšuje, neboť Španělsko patří k hospodářsky úspěšným a rychle se rozvíjejícím státům. Na trh dodává tradiční zemědělské komodity dobře známé i u nás - víno, pomeranče, olivový olej, sardinky - a nověji také náročné high-tech výrobky. Je velmocí cestovního ruchu a důležitým účastníkem mezinárodního obchodu. Je ovšem také pravda, že exaktně vypočtené průměry často zkreslují regionální rozdíly. Zahraniční návštěvník většinou pozná jen pohodlí a nadbytek z okolí pláží či vyblýskaná centra velkoměst a nezabloudí na chudý venkov Estremadury či Kastilie, kde klidně může potkat potomky rytíře Dona Quijota s jeho herkou.
Španělsko je do jisté míry evropskou zvláštností, která vyplývá jak z jeho geografické polohy, tak i z historického vývoje. Země zabírá většinu Pyrenejského poloostrova na jihozápadním konci Evropy, dosti odlehlém a vzdáleném – například z Prahy do Madridu letíme bezmála 1800 kilometrů, což je dál než třeba do Moskvy, Istanbulu nebo Irska. Otevřené, přístupné, 3900 km dlouhého pobřeží vždy umožňovalo živé kontakty se středomořskými civilizacemi a po objevitelských plavbách i s celým prostorem severního Atlantiku. Od ostatní Evropy Španělsko odděluje mohutná, až překvapivě kompaktní hradba Pyrenejí, zatímco Afrika je velmi blízká. Žádná z charakteristik Španělska nevynechá konstatování, že peninsula Ibérica tvoří přechodnou zónu mezi Evropou a Afrikou, a to geograficky i historicky a že tento poloostrov oplývá mnoha zvláštnostmi a výraznými kontrasty.
 I turista se při své cestě napříč poloostrovem přesvědčí, že Španělsko je vskutku rozlehlé (506 000 km2), vzdálenosti jsou velké a krajina proměnlivá. V pobřežním pásmu se modré moře plynulými křivkami dotýká písečných pláží lemovaných obrubou středomořské vegetace. Vnitrozemské náhorní plošiny – mesety – však prostupují drsná horstva. Polovina území leží výše než 600 metrů nad mořem, má suché klima s horkými léty, což spolu se skromnou stepní vegetací připomíná spíše severní Afriku než evropský jih. Z monotónnosti plání se štětinatou trávou esparto se vymykají svou bujnou vegetací pásy a ostrovy zeleně podél řek, potoků a závlahových soustav. Opakem uměle zavlažovaných olivových hájů, vinohradů a citrusových sadů na jihu Španělska jsou severozápadní a severní pobřežní kraje s vlhkým atlantským podnebím, kde rostou lesy a zelené louky zavlažované pravidelnými dešti. Protiklady se neprolínají, jako třeba v Itálii, ale existují vedle sebe. S málo obydlenou a skoro nedotčenou krajinou La Manchy nebo Leónu kontrastují přelidněné velkoměstské aglomerace. Hlavní město Madrid leží v centru poloostrova v nadmořské výšce 655 m n. m., čemuž odpovídají značné teplotní výkyvy během dne i roku.
Španělsko neobývají jen Španělé. V Baskicku, Galícii a v mediteránním Katalánsku žijí velké národností menšiny, které tvoří asi čtvrtinu z více než 40 milionů obyvatel. Všichni obyvatelé Španělska hovoří španělsky, což však neznamená, že se automaticky považují za Španěly. Ústava z prosince 1978 výslovně uznává existenci Basků, Katalánců a Galicijců a zaručuje jim přiměřenou autonomii. Tužby dalších krajů po samosprávě či spíše uznání lokálního svérázu řešila vláda decentralizací, takže byl zbytek země uspořádán do 14 kulturně-historických regionů s vlastními zastupitelským sbory a vládami. Dělbu pravomocí určuje ústava, která v budoucnu nevylučuje federativní uspořádání státu.
Tanečnice fandenga z okolí Salamanky Rozpory mezi centralismem Madridu a emancipačními snahami národností však neutichly ani v současnosti. Naposledy v říjnu 2002 požádala nejvýznamnější katalánská strana zvaná Konvergence a jednota (Convergencia i Unió, CiU) o rozšíření katalánské autonomie a není tajemstvím, že usiluje i o výslovné uznání Katalánců jako národa. Nejvíce odlišné Baskicko se neustále připomíná svými teroristickými akcemi organizace ETA (Euskadi ta Askatasuna, Baskicko a svoboda), jimiž se snaží prosadit vizi vlastního baskického státu. Nicméně cílem většiny realisticky smýšlejících nacionalistů je Baskicko ve federativním vztahu s ostatním Španělskem, což ostatně krátce fungovalo už za občanské války. Regionální strany jsou sice ve sněmovně menšinou (nyní mají 30 z 350 poslanců), ale na politické scéně hrají čas od času roli nepřiměřeně významnou. V současné vnitrostátní politice vyvolává rostoucí znepokojení také příliv většinou nelegálních severoafrických přistěhovalců, jejichž počet loni dosáhl jednoho milionu.
Španělsko je tradičně katolické, oficiálně ze čtyřiadevadesáti procent. Katolická církev byla od dob reconquisty těsně spjata se světskou mocí a výrazně se podílela na duchovním formování společnosti včetně jejích temných stránek. Dým z hranic inkvizice v žádné jiné zemi nezastínil více nebe a nevyhnal tolik schopných a vzdělaných Maurů, Židů i Španělů do zahraničí. V roce 1968 byla zákonem povolena i jiná vyznání a záhy byla postavena i první synagoga od pádu Granady, ale teprve novodobá ústava (1978) garantuje plnou náboženskou svobodu. Nicméně katolická církev je stále dominantní a svou sítí více než 19 000 farních úřadů ovlivňuje veřejné mínění i politický a hospodářský život země. Kromě toho jsou přečetné církevní slavnosti a procesí působivou součástí španělského koloritu.
Ke Španělsku patří i dvě velké ostrovní skupiny – Baleárské ostrovy (4992 km2) ve Středozemním moři a vzdálené Kanárské ostrovy (7492 km2) v Atlantiku. V obou případech to jsou významná střediska mezinárodního cestovního ruchu. Letiště v Palma de Mallorca, na Tenerife či na Gran Canarii jsou v letní sezóně doslova zahlcena rekreanty z celého světa, zatímco vlahé zimy si oblíbili zejména movití návštěvníci. Madridská vláda se nikdy nevzdala nároku na Brity držený Gibraltar. Tato nepatrná skála na jižní špici Evropy již sice ztratila svůj základní strategický význam, ale získat ji zpět je záležitostí národní prestiže. V červenci 2002 byla uzavřena mezivládní dohoda o společné britsko-španělské svrchovanosti nad Gibraltarem, avšak o pár měsíců později místní obyvatelé referendem tento plán odmítli téměř 99% většinou. Je paradoxní, že hned na protilehlém africkém břehu Gibraltarského průlivu vystupuje Španělsko vůči Maroku v opačné úloze. Drží si zde své staré enklávy (presidios) Ceutu a Melillu, které Maroko žádá zpět.
Města a osady na obou březích Gibraltarského průlivu leží na styku dvou kontinentů a pouhých 13 kilometrů mořské úžiny odděluje Afriku od Evropy. Tady je hranice dvou kultur a dvou náboženství, tady zůstává i příchuť exotiky z koloniálních dob a cizinecké legie. A napětí zde stále trvá. Nekrvavá demonstrace síly v létě 2002 na ostrůvku Perejil neboli Lejla skončila návratem k původnímu stavu neobydleného demilitarizovaného území. Příště však tomu už tak být nemusí.
Španělsko se hlásí k odkazu své pohnuté historie s ohromným bohatstvím historických a kulturních památek, Altamirou počínaje, přes Alhambru a córdobskou mešitu až ke Gaudímu, Picassovi a Salvadorem Dalím konče.Španělská civilizace vyrostla z odkazu starověké romanizované Iberie, zrála staletými zápasy protimaurské reconquisty a rozkvetla v éře velkých zámořských objevů. Tehdy moc spojeného meče a kříže Jejich královských veličenstev obsáhla všechny kontinenty i oceány. Španělské stříbro korumpovalo celou Evropu a placení žoldnéři ji pustošili od Flander až po Bílou horu. Pohádkové poklady přivážené „z Indie“ se však rozplývaly v nezřízených ambicích španělských Habsburků místo toho, aby se zmnožily ku prospěchu vlasti.
Jedinečná šance daná oslnivým mocenským vzestupem Španělska v 16. století (siglo de oro, zlaté století) zmizela v měšcích španělských grandů a církve. Velmoc oslabená neustálými výboji a sešněrovaná inkvizicí nakonec neuspěla v soutěži s Anglií, Nizozemím a Francií, hospodářsky ustrnula a nakonec klesla do druhořadého postavení. Španělskou velikost, již jen zdánlivou, definitivně ukončila v 19. století ztráta latinskoamerických držav. Poté se stát dostal do mezinárodní izolace, která jej přivedla k zaostalosti a nakonec i k diktatuře. Španělsko se ocitlo na konci evropského obzoru, paradoxně i proto, že se dokázalo vyhnout oběma světovým válkám. Nikoli však válce občanské, která pustošila zemi v letech 1936 až 1939. V ní republikáni nakonec utrpěli od stoupenců generála Franka osudovou porážku. Zemi ovládla na 35 let frankistická totalita. Nad Španělskem se na desetiletí zavřely vody zapomnění a mezinárodní izolace, kterou diktatura přežila především díky studené válce. Po přijetí do OSN v roce1955 se režim stával méně represivní a postupně se zbavoval stigmat fašizmu. Po smrti generála Franciska Franka (1892—1975) se do země vrátil demokratický systém a byla obnovena s královská dynastie, když na trůn usedl vnuk posledního předfrankistického krále Alfonse III., princ Juan Carlos. CórdobaVe vedení mocenských struktur zůstávali zpočátku mnozí představitelé, spjatí odcházející érou. Společná paměť a pocit oboustranné viny za hrůzy bratrovražedné války nakonec vyústily v historický kompromis. Potomci compaňeros se s dědici Frankových falangistů sice neobjali, ale své střety omezili na politické zápasy v rámci pluralitní demokracie. Politika národního usmíření uspěla i díky respektované osobnosti krále Juana Carlose II. Politologové tvrdí, že kdysi bipolární Španělsko se stalo arénou sil politického středu. Stabilizovaná a hospodářsky liberální země se tak mohla bez problémů zapojit do evropských integračních struktur jak vojenských (NATO 1982), ta i ekonomických (Evropská unie1986). Zvolna klesá i tradičně vysoká nezaměstnanost, která kdysi degradovala španělské dělníky na levnou pracovní sílu Evropské unie.
Španělsko úspěšně zvládlo obtížný přechod od totality k demokracii a zařadilo se k zemím s dobře rozvinutou hospodářskou strukturou. Země za Pyrenejemi se vrátila do Evropy a zaujala v ní místo odpovídající jejímu významu. Hospodářské a politické změny naštěstí pramálo změnily španělskou osobitost, nemluvě o přírodních krásách nebo uměleckých památkách. Kromě všech velkých evropských uměleckých slohů se právě ve Španělsku setkáme i s množstvím muslimských pamětihodností, které jsou vzpomínkou na dlouhé soužití i střety obou kultur.
Slunné pláže Středomoří, Kanárských ostrovů a Baleár stejně jako historická španělská města není třeba zvláště doporučovat. Vnímavé návštěvníky však navíc jistě zaujme i španělská originalita a svérázný životní styl. Návštěva Španělska je velkou zkušeností a jeho poznání je o to významnější, že se záhy stane i naším partnerem ve společné Evropské unii.

Další informace o Španělsku naleznet zde: http://www.sopka.cz

Text MOJMÍR ŠLACHTA

Foto OLDŘICH KARÁSEK

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace