Kult bódhisattvů se v Japonsku rozšířil v období Kamakura (1192-1333) a Džizó (v sanskrtu Kšitigarbha) patří v Japonsku odedávna mezi nejpopulárnější z nich.
Džizó bývá většinou zpodobován s vyholenou hlavu mnicha a s dětskou tváří. Je oblečen v rouchu buddhistického mnicha. Ruce mívá buď sepnuté nebo v pravé ruce drží kovovou hůl šakudžó se šesti kroužky, které svým zvoněním budí lidi z klamných snů, a v levé ruce nese drahokam, jehož symbolická záře zahání zlo, strach a neštěstí a oblažuje všechny bytosti štěstím a bohatstvím. Džizóovi se obecně přisuzuje mírná, vlídná a laskavá povaha, kterou vyjadřuje typický šťastný úsměv, podobný úsměvu slavné Mony Lisy. Pro takto usměvavou lidskou tvář používají Japonci speciální výraz „džizógao“ (Džizóův obličej).
Džizó je obecně vnímán jako pomocník trpících, kterým přináší útěchu a ukazuje cestu ke spáse po odchodu Buddhy Šákjamuniho a před příchodem budoucího vykupitele, buddhy Maitréji. V Japonsku je uctíván především jako ochránce dětí a soucitný průvodce jejich duší úskalími záhrobního světa. Podobizny Džizóa se často vyskytují ve skupinách po šesti, ať již jako kamenné sošky nebo kamenné reliéfy. Říká se, že šest různých podob Džizóa symbolizuje šest různých cest vedoucích do pekla, a že šestice sošek Džizóa se modlí, aby ochránila lidi před volbou špatné cesty. V přeneseném smyslu je proto Džizó také patronem poutníků. Má však mnoho podob a ochranitelských funkcí.

Úplné znění článku naleznete v časopise Země světa č. 3/2003

Další informace o Japonsku naleznet zde: http://www.sopka.cz