Nápad podívat se do Bulharska za nesmrtelným mýtem pěvce Orfea vznikl za svrchovaně prozaických okolností. Asi tak před rokem postavil přede mne můj přítel láhev znamenitého bulharského červeného vína. Na vinětě s byzantským kostelíkem byl jako místo sběru vinné révy uveden asenovgradský region. Město Asenovgrad leží nedaleko Plovdivu, odkud se směrem na jihozápad pozvolna zvedají zelené hřebeny Rodop. Celá oblast nese historický název Thrákie a je považována za domov Orfeův. V podrobnější mapě lze nalézt u města Smoljan překvapivé upřesnění - totiž přímo Orfeovy skály. Zatoužili jsme spatřit na vlastní oči šťavnaté hrozny na asenovgradských vinicích, a také dotknout se míst, kde bájný pěvec ladil svůj hlas ke strunám lyry.
Za regulérní start našeho putování za exotikou lze považovat centrální nádraží v Sofii. Autobus prokličkoval rozpálenou městem a zamířil na východ. Na pravoboku se zavlnilo pohoří Vitoša, za ním pak ostřejší silueta Septemvrijského Ridu. Tam někde v mlžném oparu se vznáší vrchol téměř třítisícové Musaly, pod níž pramení prastarý Hebros - řeka Orfeova. Na bulharském území známa pod jménem Marica. Nyní míříme na jih do Asenovgradu. Jméno města je odvozeno od názvu hradu, který nechal vystavět v první polovině 13. století car Ivan Asen II. na místě byzantské pevnosti z 11.
století. I dnes se restaurovaným ruinám častěji říká Asenova kreposť. Obcházíme mohutný kamenný suk a vzápětí ustrneme. Za ohbím stezky se objeví originál kostela, který tak dobře známe z etikety naší oblíbené značky bulharského vína. Sveta Bogorodica Petrička tu stojí celých osm století, a snad kromě přístupového schodiště neprodělala během času žádné změny a stále slouží věřícím. Jako andělé do Betléma shlížejí na ni z okolních kopců další parakliže - kapličky sv. Iljí, sv. Dimitrije, sv. Petky a sv. Nikoly.
Již v dobách předkřesťanských byla tato část Thrákie středem zájmu. Vedla tudy důležitá římská komunikace, spojující úrodnou nížinu s mořem. Kráčíme po zbytcích této cesty asi sto metrů nad kamenitým řečištěm dále k jihu. Stavět silnice a vodovody se Římané naučili od Etrusků, avšak žáci předstihli své učitele ve schopnostech sjednotit se, vycvičit armádu a podmaňovat. Via Romana se asi po půl kilometru ztrácí u motorestu hýřícího barevnými reklamami na limonádu, zmrzlinu a cigarety. Člověka mimoděk napadne, že pronikání těchto západních vymožeností do Bulharska je určitou analogií expanze římského impéria. Globalizace má zatím jen požitkářskou tvář hamburgeru, avšak v druhé linii postupují firmy, banky a monopoly…

Úplné znění článku naleznete v časopise Země světa č. 3/2003

Další informace o Bulharsku naleznet zde: http://www.sopka.cz