Na území Jihoafrické republiky roste téměř 24 000 druhů rostlin, což je zhruba jedna desetina celkového počtu rostlinných druhů na naší planetě. To je samo o sobě úctyhodné číslo, ale výjimečnost jihoafrické květeny tímto faktem zdaleka nekončí. Pozornost botaniků i všech milovníků rostlin přitahuje zejména západní část země, která představuje samostatnou floristickou říši…

„Koukni, žirafy!“ Jak prosté zvolání. Z chvějícího se hlasu je ale zřejmý onen okouzlující pocit neskutečna, který zná každý, kdo se poprvé setká ve volné přírodě s velkými africkými zvířaty. Můžete tyto scény stokrát vidět v televizi, číst o nich v knihách nebo naslouchat vyprávění přátel. Můžete tato zvířata vidět v zoo, ale nic z toho nedokáže nahradit okamžik, kdy vás jen pár metrů odděluje od věžovité žirafy nebo obřího sloního těla a kolem dokola jen nekonečná savana a deštníkovité koruny akácií. To okouzlené vzrušení nelze popsat, to lze jen zažít…

Kuchyně a stravovací návyky jsou vždy spjaty s vývojem země a náturou obyvatel. O Jižní Africe to platí dvojnásob Její spletité dějiny, během nichž se rodila dnešní "duhová" jihoafrická kuchyně, se přičinily o mnohotvárné kulinární dědictví, vytvořené různými národy…

Obdivuji tereje. Pro jejich elegantní let, ladné křivky těla, hladkost peří i ostrou kresbu hlavy. V Jihoafrické republice se mi několikrát naskytla příležitost tyto ptáky pozorovat a pokaždé jsem měl pocit hlubokého estetického zážitku. Když například terejové objeví v moři hejno ryb, většinou na ně zaútočí společně. Z výšky až třiceti metrů se střemhlav vrhají do vln a jako šípy prolétají vodou – hluboko, až pod hejna ryb, které pak chytají odspodu, při svém návratu k hladině…

O žádném jiném africkém etniku se v souvislosti s jeho lidovým uměním nenapsalo ve světě tolik jako o lidu Ndebele. Důvodem jsou hlavně vynalézavé umělecké projevy vznikající z bohatých tvůrčích schopností hlavně ndebelských žen…

Monotónní krajina je pokryta řídkým keřovitým porostem mezi kterým vyčnívají stavby termitů. Na obzoru se tyčí erodované kuželovité útesy a krajinu protíná silnice jako nekonečně dlouhá přímka. Odbočit na vedlejší silnici znamená cestovat i několik hodin aniž člověk potká nějaké auto. Rozlehlost krajiny vyvolává pocit nehostinnosti. Prší tu jen zřídka, v létě panují úmorná vedra a v zimě bodá ledový vítr. Jsme na Karoo, vyschlé náhorní plošině, která ve svém širším pojetí zabírá téměř jednu třetinu rozlohy Jihoafrické republiky…

Každý návštěvník „subsaharské“ Afriky chce především vidět velká divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí, většinou v pralesích a savanách. Jihoafrická republika má však díky své exkluzivní poloze na špici kontinentu také dlouhé oceánské pobřeží, kde lze často pozorovat i ta zvířata, která se rozhodla žít na hranici moře a souše. Tyto pozorovací „lovy beze zbraní“ patří k nejzajímavějším, protože samotné prostředí břehů oceánu je velmi dramatické a zvířata zde usídlená bývají aktivní po celý den…

„Na dně prohlubniny hemží se pracovníků jako v mraveništi. V povětří nad nimi visí spletená síť z provazů, jimiž se okovy, vykopanou hmotou naplněné, vytahují pomocí strojů rozestavených kolem kopanin. Vrzání a skřípání kol, bušení, hrabání, kopání, volání, zpěv, jásot, proklínání, nadávání a stereo jiných zvuků, pro něž ani jména není, mísí se v neladnou a ohlušující vřavu…“. Tak popisuje český dobrodruh a cestovatel Čeněk Paclt diamantový důl New Rush někdy v 70. letech 19. století…

Tento pozoruhodný výtvor fantazie a podnikavosti nenechá lhostejným snad žádného z návštěvníků. Mnohým se líbí a rádi se sem vracejí, jiní ho odmítnou jako nevkus, který do Afriky nepatří. Nicméně jeho návštěva je pro většinu hostů nezapomenutelným zážitkem…