Země Světa

Největším bohatstvím Českého ráje je jeho krajina. Podivuhodná a dramatická, v níž se střídají pískovcové plošiny se skalními městy na okrajích a mělké pánve s osamocenými sopečnými suky uprostřed. Množství vyhlídek na skalních plošinách i na vrcholech čedičových trosek, případně z rozhleden, hradů a zámků, které jejich temena zdobí jako koruny, nabízí poutníkovi možnost přehlédnout tuto rajskou krajinu se všemi jejími dominantami a v celé její nádherné přírodní architektuře.

Ulice Smiřických prudce stoupá podél zámecké zahrady k historickému středu Jičína a na rohu zámecké zdi, pod polygonální věží, náhle přejde do obdélníkového Valdštejnova náměstí s honosným zámkem po boku, vedlejším kostelem Jakuba Staršího Většího a mnoha historickými domy nad obloučkovitými podloubími podél všech čtyř stran. Také rod Smiřických dlouho úspěšně stoupal vzhůru, a když dospěl ke svému vrcholu, náhle se všechno jeho bohatství ocitlo v široké náruči Albrechta z Valdštejna. A právě v Jičíně se prazvláštní osudy Smiřických a vítězného vojevůdce třicetileté války podivným způsobem propojily.

Největší pýchou Mnichova Hradiště je barokní zámek a jeho divadelní sál. Od roku 2000 na jeho pódiu ožívají stará divadelní představení a zní tam barokní hudba. Každé operní představení se stává velkou kulturní a společenskou událostí, která daleko přesahuje hranice malého města na okraji Českého ráje.

Není u nás mnoho míst, kde by stopy osídlení sahaly hluboko do pravěku. Okolí vrchu Mužský, nejvyšší bodu náhorní planiny Hrada, tyto pozůstatky lidského žití vydalo. Právě zde najdeme raritu, která by při návštěvě Českého ráje neměla nikomu uniknout...

Na vlhkých loukách podél potoků, na stráních a na světlých okrajích listnatých lesů, které prostupovaly skalními městy, rostly kdysi vstavače, prstnatce, okrotice, vemeníky, střevíčníky, hlístníky a další druhy orchidejí v poměrně hojném počtu. Jejich česká, ne právě líbivá jména naznačují, že naši předkové měli k těmto rostlinám zcela nepoetický vztah. Není bylina, aby na něco nebyla, říkávaly staré báby kořenářky a bylinkářky, procházející krajem.

„Hrad je tvrdý jako kost a kost patří psovi,“ řekl znechuceně Jan Žižka a po dlouhém marném obléhání hradu zavelel svým husitským bojovníkům na ústup. Obránci se zachránili lstí. Z hradeb svrhli do nepřátelského ležení poslední kus masa a soudek vína, aby dali najevo, že ještě mají dost zásob. Nepřátelé se nechali přesvědčit a odtáhli.

Tam v Sobotce na náměstí pruští koně z kašny pili, teď z té kašny v noci pije bělohřívý měsíc, přestane pít, zdvihne hlavu, aby viděl, kdo a koho vyprovází domů...

Prachovské skály jsou mezi všemi skalními městy východních Čech nejznámější, a patrně také nejkrásnější. Před okouzleným návštěvníkem se zvedají až čtyřicet metrů vysoké věže a těsné uličky v parteru jej vedou do labyrintu soutěsek a šerosvitu svažitých chodeb.