
Její obraz se před námi většinou objeví náhle. Ať už se vynoří nad rovinami Polabí nebo se rozprostře pod hřebenem Krušných hor, člověk vždy zatrne obdivem i dojetím. Krajina tak dramatická a snivá zároveň, neklidná v poledním slunci a zcela ustrnulá, když tone v ranních mlhách, na jaře s bílým vínkem ovocných sadů kolem hlav kopců, ve zlatém hávu při podzimní štědré sklizni. Člověk se toho pohledu nikdy dost nenasytí a musí se vracet stále do kraje, který je nedostižnou předlohou malířů, inspirací básníků a stále ještě dráždivým tajemstvím pro badatele...