Země Světa

Jedno z nejkrásnějších jihočeských měst leží uprostřed unikátní krajiny, chráněné jako světová biosférická rezervace UNESCO. Má však také statut lázeňského města se zdravotními areály Aurora a Bertiny lázně. Především však v sobě nese historické a kulturní poselství osmi staletí. Historická Třeboň je takové malé, půvabné městečko na dlani, s velice jednoduchou dispozicí ulic. Centrem města je ulicové hlavní (dnes Masarykovo) náměstí, z obou stran lemované třinácti měšťanskými domy, které tu vyrostly po velkém požáru v roce 1562. Okouzlují svými renesančními podloubími a parádními korunami štítů.

Uprostřed června je náměstí ve Stráži nad Nežárkou provoněné kvetoucími lípami. Jejich prořídlá alej, založená roku 1886, směřuje pohled k zámku a ke krásně tepané kovové bráně se zlatými iniciálami E D.. Okrouhlá hradní věž s podivným břitem obráceným k jihozápadu je nejen dominantou zámku a celé Stráže, ale také pamětnicí tohoto sídla, u jehož založení stáli příslušníci nejslavnějšího českého rodu Vítkovců a jehož poslední slavnou érou se stal pobyt nejznámější české pěvkyně Emy Destinnové.

Chráněná krajinná oblast Třeboňsko byla vyhlášena v roce 1979, ale už o dva roky dříve bylo toto území zařazeno mezi biosférické rezervace UNESCO s plochou asi 700 km2. Ve srovnání s většinou chráněných území světa má Třeboňsko zcela odlišný charakter. Nereprezentuje původní, člověkem minimálně narušenou krajinu, ale naopak je krajinou z velké části přetvořenou. Na místě původních, více či méně vlhkých pralesů, močálů a rašelinišť vznikla během staletí unikátní mozaika rybníků, lesů, rašelinišť, vodních toků, luk i polních kultur a lidských sídel. Zakládáním rybníků na místě původních močálů nedošlo k vyhubení zde žijících druhů, protože okraje těchto vodních nádrží původní biotopy do jisté míry nahradily.

Jihočeské pánve leží vedle sebe jako dvě pootevřené dlaně – Českobudějovická menší, hlubší a více sevřená, Třeboňská velká, mělčí a více otevřená. Ze všech stran jsou obklopeny hornatým nebo alespoň kopcovitým reliéfem a uchovávají si řadu specifických znaků jak přírodních, tak kulturních. A obě jsou velice svérázným typem české krajiny, protože od svého vzniku v dávné geologické minulosti až po současnost, si uchovávají podobu vypuštěné jezerní prohlubně.

Rybníky jsou fenoménem jihočeské krajiny a trvalou součástí její přírody, historie i kultury. Osudy lidí a rybníků jsou často tak úzce propojeny a propleteny, že prosperita rybníků skoro vždy znamenala i prosperitu místních vesnic a měst, naopak úpadek společnosti se přenášel i na rybníky.

Jen pro jeho blaho a spokojenost po staletí otročily desetitisíce lidí na stavbách hrází. Nejlepší rybníkáři zasvětili jeho vodním světům všechnu svou tvůrčí fantazii. Nejbohatší šlechtické rody, kláštery a města vynakládaly na stavbu jeho mokrých dvorců obrovský majetek.

Po celém jihočeském kraji se o Jakubu Krčínovi z Jelčan vyprávělo, že je spřažen se samotným peklem. Když velký rybníkář ve svých 79 letech zemřel, přišel si prý pro něho čert. Jako trest za jeho krutost a hamižnost s ním pak oborával hráze všech rybníků, které za života postavil. Na hrázi rybníka Hrádeček u Třeboně se však čert zmýlil, protože ten nestavěl Krčín, ale Ruthart z Malešova, a tak se řetěz, kterým byl regent spoután, přetrhl. Z přetrženého článku řetězu pak vyrost prapodivný dub, jehož dolní část kmene je silně rozšířená. Dodnes roste na hrázi zaniklého rybníka a připomíná čertův omyl. Lidé mu odjakživa říkají Krčínův nebo též Čertův dub.

„Pěšáci, hajní, jdeme tahem!“... „Hajní stojí, pěšáci tahem ucházet“ volá povely fišmistr, který vede zátah z loďky vprostřed nevodu. Pěšáci si dají provázek do roubíků, opírají se o kliku a po kolena se brodí mazlavým bahnem. Baštýři u žezel si dali do háčků a drží spodní žíň těsně u dna, aby nezařízli. Lodě se sjíždí k síti a staví se podél ní. „Netahééééj“ rozřízne vzduch po delší době povel, který se nese daleko za hráze rybníka a oznamuje nejen rybářům a rybám, ale i širokému okolí, že zátah skončil. Nejmladší pěšák stočí provázek a ostatní se rozejdou po třech až čtyřech na lodě. Nevod se stáhne a začíná jádření. „Hajní vemte nás,“ a hajní přitahují síť ke kádišti, kde hned zavěsí spodní žíni na puntovací kůly.

O půlnoci z 19. na 20. května 2002 vyhlásil nezávislost Východní Timor, uváděný ve zpravodajských relacích jako první nově vzniklý stát třetího tisíciletí. Slavnostního programu se zúčastnili zástupci 80 zemí světa včetně generálního tajemníka OSN, Českou republiku reprezentoval ministr zahraničí Jan Kavan. Podobné akty završující proces národní emancipace se v letech 1990—94 odehrály pětadvacetkrát (po rozpadu Sovětského svazu, Jugoslávie a Československa, separace Eritreje a dekolonizace Namibie a Palau). Rezervoár uchazečů o vlastní státnost je však pomalu vyčerpán. Nepochybně brzy vznikne Palestinský stát a možná také nezávislé Kosovo a Černá Hora. O sebeurčení usiluje část politického spektra na Nové Kaledonii a na Faerských ostrovech, nejistou budoucnost má Západní Sahara.