12 - 2002 Pestré

Salamanka - symbióza ducha a těla

„Salamanka k sobě vábí prudkou mocí všechny, kdo poznali příjemný život v jejích zdech.“ Tak se vyjádřil již před mnoha sty lety Quijotův předchůdce, licenciát Sklíčko, snad nejslavnější povídkový hrdina Miguela de Cervantese (1547—1616). Španělskému městu Salamanka se v průběhu jeho historie dostalo i několika dalších přívlastků: „Matka španělské vzdělanosti“ – pro starou univerzitu, kterou zde založil leonský král Alfons IX. již v roce 1218 a „Malý Řím“ – pro její umělecké a architektonické bohatství…

Náměstí Plaza MayorNejstarší stavební památkou Salamanky je římský most přes řeku Tormes, která tudy protéká snad jen proto, aby sloužila jako zrcadlo pro celou tu kamennou nádheru města. Všechny architektonické styly Salamanky jsou soustředěny v historickém jádru města, které dodnes nic cizorodého nenarušilo. Sloh románský je reprezentován starou katedrálou a kostelem sv. Marka (příkladem ve Španělsku ojedinělé kruhové stavby). Sloh mudéjarský a gotický je oslaven kostelem sv. Benedikta a novou katedrálou, jež se monumentálně vypíná nad městem. Sloh platereskní, jedinečný projev španělské dekorativní, pozdní gotiky zvěčňuje pyšný a zároveň rozverný Lasturový dům a také průčelí univerzitní budovy. Renesance je zastoupena kostelem sv. Štěpána a palácem panů z Monterrey.
O proslulost španělského pozdního baroka se zasloužila stavitelská rodina Churriguerů. Čím byli pro pražské a středoevropské baroko otec a syn Dienzenhoferové, tím byli pro baroko Pyrenejského poloostrova bratři Churriguerové. Jejich stavitelský rukopis dal pojmenování i celému stylu – churriguereskní baroko. Přestože se v Salamance tento styl snaží pohltit všechno kolem, své plné přebujelosti až bizarnosti dosáhl teprve ve španělských koloniích Nového světa. Na stavbě barokní části nové katedrály v Salamance se podíleli Joaquín Churriguera (1674—1724) a jeho bratr, nejslavnější z celé rodiny, José Benito (1665—1725), který stavěl i oltář v kostele sv. Štěpána. Nejmladší ze sourozenců, Alberto Churriguera (1676—1750), se proslavil svým pojetím centrálního náměstí. Salamanské náměstí, Plaza Mayor, se stalo na dlouhá desetiletí vzorem pro stavbu mnoha dalších takových náměstí po celém Španělsku. Plaza Mayor je čtvercový prostor ze všech čtyř stran ohraničený honosnými budovami a podloubími, kde dříve měli obchodníci své krámky. Ty se v průběhu doby proměnily v četné hospůdky a kavárničky, kde dodnes po večerech lidé sedávají, aby probrali nejrůznější záležitosti.
Neposkvrněného početí Panny Marie, kde je umístěn oltářní obraz a několik dalších pláten slavného španělského rodáka José Ribery (1591—1652), zvaného Espaňoleto. Palác průmyslníka Manuela Lise z počátku tohoto století je sice jedinou, ale zato jedinečnou ukázkou secesního stavebního stylu v Salamance. Stojí na okraji města a při pohledu od řeky kontrastuje se starobylou katedrálou v pozadí.

Zlaté město
Zlaté město Jen málo měst na světě může být charakterizováno barvou. Salamanka je jedním z nich. Říká se jí Zlaté město. Všechny domy historického jádra jsou totiž postaveny ze zlatavě zbarveného pískovce, těženého v nedalekém lomu Villamayor. Stejný materiál byl použit i při stavbě moderních budov, které s historickým jádrem bezprostředně sousedí, jako například Kongresový palác. Staré i nové vedle sebe tak vytvářejí harmonický a jednotný celek. Když je Salamanka zalitá sluncem a díváme se na ni odněkud zdálky, opravdu vypadá jako zlatá. Salamanka však nepůsobí na návštěvníka pouze svými stavbami. Získá si nás především svým duchem. Je městem významných osobností španělské vědy a kultury. Někteří se tu jen na okamžik mihli, jiní se na chvíli zastavili, někteří spojili se Salamankou celý svůj život. Každý z nich tu zanechal svůj odkaz, duchovní nebo hmotný, a podílel se tak na vzniku genia loci tohoto města.
Místem jako stvořeným k rozjímání je Zahrada Kalista a Melibeji. Neví se přesně, ve kterém městě se tragický příběh dvou milenců odehrává. Chce se vám však věřit, že jejich láska mohla dojít naplnění právě zde, v tomto parčíku plném cypřišů a zurčících fontánek. Zde je snad i zeď, kterou musel Kalisto zdolat, když se chtěl tajně sejít se svou krásnou a statečnou Melibejou. Může to být ta zeď, z níž jednoho večera spadl a přivodil si smrt? Nevíme. Jisté je, že autor stěžejního díla španělské literatury, Fernando de Rojas (asi 1470—1541) Salamanku důvěrně poznal jako student práv zdejší univerzity. A kdo dnes zjistí, zda nemyslel právě na její zákoutí, když psal příběh o lásce Kalista a Melibeji. Obyvatelé Salamanky zřejmě vědí své. V Zahradě Kalista a Melibeji dali umístit bustu stařeny v šátku. Je to kuplířka Celestina, podle níž Rojas své dílo pojmenoval. Socha vrásčité stařeny s šibalskýma očima v salamanském parku jako by tu symbolicky zhmotňovala pikareskní díla španělské literatury.
Vyjdeme-li za hradby Salamanky a sestoupíme k řece, potkáme zde sochu slepce, jehož vede mladík s šelmovskýma očima. Je to Lazarillo z Tormesu, pikaro, šibal, hrdina prvního španělského pikareskního románu. Lazarillo tu právě absolvoval svoji první třídu „školy života“ jako průvodce slepého.
Duch Salamanky je jako duch španělské literatury, která má vedle realistické a lidové i svou druhou polohu – niternou, mystickou. Salamanka je místem, kde se potkaly nejen cesty pikarů, ale i cesty tří nejvýznamnějších španělských mystiků: svaté Terezie Ježíšovy (1515—1582), svatého Jana od Kříže (1542—1591) a Luise de Leóna (1527—1591).
Svatá Terezie se sice narodila v nedaleké Ávile, ale v Salamance zanechala výrazné stopy. Na náměstí nedaleko historického centra stojí na kamenném podstavci ženská postava z černého kovu. Se skloněnou hlavou, zahalená v bohaté drapérii. Možná chtěl sochař temným materiálem připomenout nevraživost salamanských obyvatel vůči této světici, která přichází do Salamanky, aby zde na přání Jezuitů založila další z mnoha karmelitánských klášterů. Ve své „Knize o zakládání“ si v souvislosti se salamanským klášterem poznamenala: „V žádném z těch klášterů původní řehole, které až dosud náš Pán založil, nevytrpěly sestry tolik protivenství“. Duchovní odkaz mystické básnířky v Salamance zůstal, její tělo však odpočívá v nedalekém městečku Alba de Tormes. V Salamance studoval filozofii a teologii i svatý Jan od Kříže a byl tu i vysvěcen na kněze. Zaujaly ho reformní snahy Terezie Ježíšovy a brzy se stal jejím spolupracovníkem i přítelem. Jeho básnická tvorba patří k vrcholům španělské lyriky.
Snad nejvíce je však se Salamankou a její univerzitou spjato jméno augustiniána Luise de Leóna. Dlouhá léta přednášel na salamancké univerzitě teologické obory. Dokázal si uchovat dar kritického myšlení, i když byl inkvizicí pronásledován a souzen. Kromě jiného si totiž bez posvěcení církve dovolil přeložit do kastilštiny Šalamounovu Píseň písní. Když se vrátil po pětiletém inkvizičním vyšetřování zpět na univerzitu, začal svůj výklad dnes už slavnou větou: „Jak jsme si včera řekli…“ Luis de León byl také překladatelem i autorem životopisu Terezie Ježíšovy. Byl však především básníkem a poezie pro něj byla především božským darem. Dnes básník odpočívá ve sloupovém ochozu vnitřního dvora nejstarší univerzitní budovy Colegio Anaya. Jeho podobu pak připomíná kamenná socha před vchodem do univerzitního komplexu. Luis de León má v jedné ruce teze přednášek, druhou zve dovnitř. Vstupujeme.

Salamancká univerzita
V prostorách univerzity na vás dýchne dávná historie i nedávná minulost. Zde si podalo ruce staré Španělsko a země Nového světa. Lavicemi salamancké univerzity prošli mnozí z těch, kteří po objevení Nového světa odešli šířit evropskou vzdělanost do Ameriky. Později si přicházeli do Salamanky doplnit své vzdělání hispanoameričtí intelektuálové. Univerzity latinskoamerických zemí byly zakládány právě po vzoru salamancké univerzity a dodnes ji považují za svoji alma mater. Pod arkádami univerzitního patia lze spatřit děkovné plakety z mnoha těchto univerzit. Na čelném místě je děkovná deska mexické univerzity, založené v roce 1534. Ve 16. století studoval v Salamance františkánský mnich Bernardo de Sahagún (1500—1590). Jako misionář odešel do Mexika, naučil se domorodé jazyky a kázal v nich. Jemu vděčí svět za to, že se uchovala alespoň část mýtů, legend a lidové slovesnosti předkolumbovského Mexika. Bernardo de Sahagún je zapisoval v původním jazyce nahuatlu a vydal v knize „Obecná historie věcí království Nové Španělsko“, jak byla dříve oblast dnešního Mexika nazývána.
V lavicích salamanské univerzity sedával i Mexičan Juan Ruiz de Alarcón (1581—1639), který si do Salamanky přijel rozšířit své vzdělání. Jeho dramata patří k vrcholům španělského Zlatého věku a dodnes se hrají na světových jevištích. Celý život soupeřil s Lope de Vegou (1562—1635), Tirso de Molinou (1579—1648) a Pedrem Calderónem de la Barcou (1600—1681). Miláčkem diváků byl v té době Lope de Vega. Ruiz Alarcón byl naopak všemi vysmívaný pro svou jinakost, která zdaleka nebyla způsobena jen jeho vnějším vzhledem (měl ryšavé vlasy a hrb). Především uvnitř byl jiný, jiné byly jeho hry. Navíc byl Mexičan, a tudíž cizinec, a i on sám se ve Španělsku cizincem cítil. Dnešní španělská historiografie si ho však neváhá přivlastnit.
Casa de la Conchas Po nejvýznamnějších představitelích Salamanky jsou pojmenovány jednotlivé univerzitní auly. Hned vedle auly Luise de Leóna je síň Francisca Salinase (1513—1590). Byl varhaníkem a hudebním teoretikem. Jeho božská hra na varhany ve staré katedrále inspirovala Lusie de Leóna k napsání jedné z nejkrásnějších básní „Óda na Salinase“. Aula Francisca Vitorii (asi 1483—1546) připomíná právníka a teologa, ochránce práv indiánů. Je zakladatelem mezinárodního práva. Ve svých dílech propagoval tzv. práva lidí a stanovil univerzální etické zásady vycházející z principu rovnosti lidských ras. Byl to on, kdo v klášteře svatého Štěpána ubytoval Kryštofa Kolumba (1451—1506) a poskytl mu útočiště, když žádal o podporu pro svoji první zámořskou cestu.
Kolumbus tenkrát nemohl tušit, že tato cesta z něj udělá nejen objevitele, ale i poetu. Setkání s panenskou přírodou a úžas z divů, které dosud nespatřil, probudily v drsném mořeplavci básnickou imaginaci. Horečně a téměř v transu píše do Evropy dopisy o neznámých zemích a krásných lidech, dobrých divoších. Tyto dopisy, psané poetickým jazykem, se staly pro Evropany potvrzením dávných snů o ztraceném a nyní znovunalezeném ráji. Jak bláhové!
Ani na Kryštofa Kolumba a Francisca Vitoriu Salamanka nezapomněla. Oba byli zvěčněni rukou sochaře.
V souvislosti se Salamankou nelze nevzpomenout Miguela de Unamuna (1864—1936), španělského prozaika a básníka, esejisty a filozofa, profesora a rektora zdejší univerzity. Na útulném náměstíčku stojí socha štíhlého muže v dlouhém plášti. Je to Miguel de Unamuno. U jeho podstavce si o svátečních dnech dávají schůzku mladí intelektuálové a spontánně recitují kolemjdoucím verše svých oblíbených básníků i své vlastní. Salamanka a Unamuno zkrátka patří neodmyslitelně k sobě. Svůj vztah k tomuto městu Unamuno kdysi vyjádřil slovy: „Uchovávám tvého ducha ve svém srdci. Až zemřu, uchovej, zlatá Salamnko, na mě vzpomínku.“
Při putování Salamankou lze jen stěží minout monumentální pomník stojící na pokraji univerzitního centra. Sochař zde zvěčnil Antonio Nebrija (1444—1522), jazykovědce a historika, který byl na zdejší univerzitě profesorem gramatiky a rétoriky. On je počátkem celého literárního tajemství Salamanky i celého španělského písemnictví. Antonio Nebrija vypracoval první španělskou gramatiku Umění kastilského jazyka (1492). Traduje se, že dodnes se nejkrásnější a nejčistší španělštinou hovoří v Salamance a jejím okolí.
Je mnoho dalších básníků, spisovatelů i filozofů, které utvářela Samalanka a jejich duch utvářel ji. Vliv Salamanky a jejího genia loci na svou tvorbu přiznává i spisovatelka a esejistka Carmen Martín Gaite (1925-2000). Zde vyrůstala, studovala a zde se formovala i její spisovatelská dráha. Také své první verše věnovala tomuto městu. „Je to jako věčně trvající milenecký vztah“, vyznává se ze své lásky k Salamance.
Kastilie a bezprostřední okolí Salamanky s vyprahlými lány polí, v nichž se tu a tam objeví skromně zalesněná zelená oáza s kamennou usedlostí, melancholická, ale oduševnělá krajina se pro mnohé autory stala synonymem ryzího Španělska. Jejich dílo však plně vychutnáme až po delším pobytu v místech, která oni sami navštívili a svým perem oslavili.
Salamanka je k takovému poznávání nejlepším východiskem.

Další informace o Itálii naleznet zde: http://www.sopka.cz

Text a foto ANNA TKÁČOVÁ

Dolní navigace