Řím 2

Náměstí a kašny

Většinou jsou rušná a halasná, plná lidí, jejich schůzek a osudů – ztělesnění okamžiku, jeviště prožitků, apoteóza přítomnosti. Dokážou však být i klidná, romantická či zádumčivá, jen tiše šeptající o své minulosti. Římská náměstí, ony salony života, jež nezaměnitelným způsobem vykreslují tvář města. Snad každé zdobí nějaké umělecké dílo – a snad nejčastěji jím je kašna, spojení životadárné pragmatičnosti s touhou obklopit se krásou. Anglický romantický básník Percy Bysshe Shelley tvrdil, že už samotné kašny stojí za cestu do Říma. Věděl o tom své...

Země světa - ŘímKdybychom měli vybírat ze všech možných hledisek to nejřímštější z římských náměstí, skončili bychom nejčastěji u náměstí Navona, o němž pojednával samostatný článek v našem prvním čísle věnovaném Římu (Země světa 11/2015). A tak můžeme s klidným svědomím začít tento článek na Španělském náměstí (Piazza di Spagna), kde se spojuje náměstí, kašna i Shelley a nádavkem k tomu ještě proslulé schody.
Nijak rozlehlé podlouhlé náměstí působí spíš jen jako rozšíření ulice Babuino, která ho spojuje s Piazza del Popolo, přesto jde o jedno z turisticky nejvyhledávanějších míst v Římě. Má zvláštní tvar dvou trojúhelníků ležících proti sobě a svými vrcholy se střetávajících u kašny Barcaccia v podobě mírně se potápějícího člunu, jak ji vytvořil Pietro Bernini, možná ve spolupráci se svým daleko slavnějším synem Gianem Lorenzem. Podle legendy ho inspiroval malý člun, který až do těchto míst zanesla z Tibery velká voda při záplavách v roce 1598.
Své jméno dostalo náměstí podle paláce, v němž od 17. stol. sídlí španělské vyslanectví u Svatého stolce. Před tím se jmenovalo Piazza della Trinità podle kostela Santissima Trinità dei Monti, který byl postaven na náklady francouzské koruny na kopci nad náměstím už během 16. stol. Jeho dominantní poloha pak do jisté míry ovlivňovala i pozdější vzhled náměstí a jeho úpravy. I jeho vznik je zajímavý. Když se vážně roznemohl francouzský král Ludvík XI., požádal papeže Sixta IV., aby k němu poslal františkánského mnicha proslulého různými zázraky, Františka (posléze svatého) z Paoly. Ten sice králi nepomohl, ale poskytl mu duchovní útěchu a získal si nejen jeho, ale i jeho syna a nástupce Karla VIII., jenž v Římě zakoupil pozemek a nechal na něm postavit klášter pro řád paulánů, který František založil. V roce 1502, už za Ludvíka XII., se pak začal stavět klášterní kostel, dnešní Santissima Trinità dei Monti. Francouzům vadilo, že ke kostelu je přístup pouze po strmém svahu, ale dlouho byla jejich snaha o vybudování vhodnějšího přístupu marná, protože narážela na odpor Španělů. Situace se změnila, až když na španělský královský trůn nastoupili po Habsburcích Bourboni. Za peníze francouzského vyslance Gueffiera bylo v letech 1723–1725 postaveno elegantní schodiště navržené architektem Francescem de Sanctis. Nikoho v té době jistě nenapadlo, že se Španělské schody jednou stanou místem, zaplněným od rána do noci množstvím lidí, kteří je nebudou využívat jako spojnici mezi náměstím a kostelem, ale jako obří odpočívadlo a hlediště, kde lze klábosit, popíjet a sledovat ruch kolem Berniniho kašny...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/2016

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace