V tomto skleníku, původem rudolfinském, se až do 1. světové války skutečně pěstovaly subtropické rostliny, hlavně pomerančovníky. Po druhé válce pak na jeho místě vznikl skleník jiný – souběžně s opěrnou cihlovou zdí Královské zahrady vyrostla další zeď a prostor mezi nimi dostal skleněné zastřešení. Nový objekt sloužil hradním zahradníkům k regeneraci okrasných rostlin, postupně ale chátral a v 90. letech se začal rozpadat. Když Správa Pražského hradu rozhodla o jeho přestavbě, jednou z podmínek v zadání projektu bylo, že musí být zachován půdorys původní stavby a že historická opěrná zeď přitom nesmí být novou konstrukcí zatížena. Architektka proto navrhla čelní stěnu strhnout a těsně před opěrnou zeď předsadit příhradový nosník, jenž bude hlavní oporou síťovité konstrukce svinuté nad původním půdorysem do tvaru ležatého půlválce...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 8/2009