Písecko

Klenot nad Otavou

Město v lesích, klenot na zlatonosné řece, jihočeské Atény, město studentů, jehož ulicemi stále vane Šrámkův stříbrný vítr, Pensionopolis poskytující vítaný klid seniorům, mekka houslistů... I když je to k nevíře, všechny tyhle přídomky, a našly by se i další, patří jedinému a jedinečnému městu...

.

Když jel v září 1860 básník Adolf Heyduk s učitelskými kolegy z Prahy do svého nového a osudového působiště v Písku, vypadala cesta tak, že společnost vyrazila dostavníkem od Zlaté husy přes Zbraslav, Mníšek a Dobříš. „Jeli jsme od dvou hodin odpoledne, celou noc až do druhého dne a přijeli jsme do Písku pozdě ráno,“ vzpomínal později básník. Trasa zůstala i dnes stejná, ale výrazně se změnil potřebný čas – spraví to slabé dvě hodinky. Na jejím konci stejně jako v minulosti čeká podivuhodná oáza klidu se všemi těmi charakteristikami, jimiž jsme naše krátké zastavení v tradiční metropoli Prácheňska uvedli, slynoucí navíc věhlasem četných prvenství. A není to jen nejstarší dochovaný most v Čechách, jenž nás určitě napadne nejdřív. Tak schválně – německo-český časopis Auřední list Prachynského kraje, vydávaný v letech 1835–1837 píseckou tiskárnou, byl první svého druhu na českém venkově. Poutník od Otavy, vycházející od roku 1858, byl prvním českým beletristickým časopisem mimo Prahu. V roce 1860 vyšel v Písku první český překlad Puškinova Evžena Oněgina. Reálka, na kterou jel učit Heyduk, byla první v Čechách, kde se vyučovalo v češtině...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 8/2010

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace