Písecko

Slavík pootavský

Aby nedošlo k omylu – následující odstavce nebudou věnovány novému ptačímu druhu, tlukoucímu v křovinách podél Otavy, nýbrž pěvci konstituce poněkud rozložitější a tváře vousaté, básníku Adolfu Heydukovi. Příslušník „družiny májové“, přítel Nerudův a autor více než šesti desítek básnických sbírek prožil v Písku přes šedesát let svého života....

.

Je to zvláštní. Když dnes vyslovíme jméno Adolfa Heyduka, kterého jeho současníci zvali „pootavským slavíkem“, jen stěží si vybavíme jediný jeho verš. Přitom však přinejmenším dva zná u nás skoro každý a parafrázují se při nejrůznějších příležitostech. Však si vzpomeňme – septimán Čuřil v podání Ladislava Peška stojí u tabule a pod dohledem Jaroslava Marvana coby češtináře Kolíska přednáší báseň: „Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá...“ Dál ho již profesor recitovat nenechá. Pod dojmem následujících pokusů dostat do Čuřilova přednesu trochu citu se snadno zapomene na to, že na začátku recitace Čuřil mumlá: „Štěstí. Báseň od Adolfa Heyduka.“ V zájmu pravdy musíme jen připomenout, že název básně je licencí autorů filmu Škola základ života. Citované verše, jež pokračují „která za večera / kol tvé hlavy chvátá“, pocházejí z rozsáhlé básnické povídky s báchorkovou atmosférou Dědův odkaz. Má plných 230 strof a Heyduk ji napsal v roce 1879. To již měl za sebou dvacet let básnické činnosti, smrt prvního dítěte i roční pražské intermezzo, které jediné přerušilo jeho více než dvaašedesátiletý pobyt v Písku, kde také s výjimkou první sbírky napsal všechny své knihy...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 8/2010

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace