Hudebníci usazení v levém rohu pódia soustředěně sledují každý pohyb kapelníka, dvěma paličkami zuřivě bušícího do malého bubínku na trojnožce. Jeviště je plně osvětlené, ale prázdné. Zničehonic se z pravého rohu vyřítí vír barev a za ním druhý a třetí. Herci v pestrobarevných kostýmech, v maskách fantastických tvarů i barev působí jako zjevení z jiného světa. Najednou ticho, nástroje zmlknou, herci znehybní. Jeden z nich se postaví doprostřed jeviště a začne hlubokým nazálním hlasem zpívat. První návštěva představení „pekingské opery“ je pro západního diváka dozajista ohromujícím zážitkem. Je přesycen smrští zvuků, barev i pohybů. V době moderních médií je tradiční čínské umění na ústupu, avšak tato představení jsou denně na programu mnoha kulturních institucí. V parcích se každé ráno nadšení ochotníci v důchodovém věku scházejí, aby si zahráli a zazpívali oblíbenou árii, a starci s kazeťáky na krku prozpěvují spolu s nahrávkou jakýsi operní kus…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 3/2008

Další informace o Číně naleznet zde: www.sopka.cz