Paříž

Musée d’Orsay

Na levém břehu Seiny, téměř naproti Louvru, se ve vodách řeky zrcadlí nápadná podlouhlá budova s velkými prosklenými okny v průčelích – od roku 1986 sídlo nového muzea francouzského umění 19. století, které je dnes jednou z takřka „povinných“ položek v programu většiny návštěvníků Paříže...

Pařížské Museé dOrsayJeho tvůrci se v památkově citlivém prostředí nemohli blýsknout nápadnou novostavbou a zřejmě necítili ani potřebu dát své nové instituci provokativně úderné jméno, jak občas bývá zvykem. Spokojili se s nevyužitou budovou zrušeného nádraží, odkud jezdívaly vlaky směrem na Orsay a dále do jižní Francie. Tuto skutečnost odráží i jednoduchý název, v němž bylo „nádraží“ nahrazeno „muzeem“ – Musée d’Orsay.
Typická nádražní budova s obligátními hodinami připomínajícími opozdilcům přesný čas byla postavena v 80. letech 19. stol. podle projektu Victora Lalouxe a už sama o sobě byla hodnotným uměleckým dílem, využívajícím tehdy oblíbených prosklených železných konstrukcí. Na svou dobu vyspělá byla i po provozní stránce, ale po druhé světové válce, při stále vyšších nárocích na služby železnic, už sotva stačila plnit svoji funkci a po zřízení expresní linky metra v jejím těsném sousedství pak ztratila svůj smysl i samotná železnice, k níž budova náležela.
Pařížské Museé dOrsayNebyla však barbarsky zbořena jako třeba nešťastné Denisovo nádraží v Praze (Těšnov), ale důvtipně adaptována právě na muzeum, určené francouzskému umění 19. stol. Dodejme, že v Paříži tehdy stále ještě chyběl odpovídající prostor pro sbírku toho nejlepšího, co Francouzi mohli nabídnout ctitelům své belle époque, období Druhého císařství, kdy Paříž bývala středem kulturního světa a odehrávaly se v ní zápasy o podobu moderního umění. Od romantismu k avantgardě, mohli bychom sbírku charakterizovat ve zkratce, a zkušenost uplynulých tří desetiletí prokázala, že využití nádražní budovy bylo šťastným řešením.
Rozlehlý prosklený prostor bývalého kolejiště s nástupišti i všechny přilehlé galerie a provozní prostory (včetně přepychových salonů a sálů bývalých restaurací) poskytují na 17 000 m2 výstavní plochy, velmi rozmanitě členěné a disponující i volným prostranstvím v exteriéru, dnes v klidové zóně s omezenou dopravou. Pracovníci muzea toho využili k prezentaci sochařských i malířských děl (ale i ukázek tvorby z jiných uměleckých oborů) v homogenních, historicky řazených celcích, které návštěvníka provádějí chronologicky od projevů vrcholícího romantismu v polovině 19. stol. (Delacroix, Ingres) přes nástup realismu (Daumier, Millet, Courbet) a slavnou epochu impresionismu až do doby před první světovou válkou.
Pařížské Museé dOrsayOhromující kolekce francouzského impresionismu, tvořící jakési jádro celého muzea, sem byla přenesena ze svého dřívějšího sídla v někdejší královské míčovně. Ve svém přehledném, didakticky koncipovaném celku představuje doslova učebnici dějin počátků moderního umění. A to v malbě i sochařství.
Najdeme tu plátna Manetova i Monetova, skvělé Rodinovy plastiky i ukázky rodícího se umění fotografie. Na všech můžeme sledovat i věčné téma lidského těla a jeho krásy, jak se postupně stále více zbavuje své závislosti na „ušlechtilém námětu“ a stává se – především v malbě – obrazem bezprostředních situací našeho života. Piknik dvojice floutků v příjemné společnosti dvou nahých žen na dece v Boulogneském lesíku nemusí být docela vzdálen realitě oné nejmasovější a nejoblíbenější zábavy a ptát se na „vyšší hodnoty“ – kromě těch výtvarných – zde asi nemá smysl. Vždyť ani slavná, skandály obestřená Manetova Olympie nebyla zobrazením nějaké mytické krásky, ale portrétem zcela konkrétní osoby z malířova okruhu, kterou zde autor nejen nijak nepřikrášlil, ale negalantně ji obdařil i nepříliš zdvořilým jménem, v jeho době znamenajícím cosi podobného, co v češtině hezké a nevinné jméno Dorotka. A to nehovoříme o povážlivém námětu známého Courbetova obrazu Původ světa, před nímž zaskočení rodiče dětem v muzeu málem zakrývají oči.
Pařížské Museé dOrsayŽenské tělo však v daném kontextu bylo především inspirací umělecké tvorby. Záhy se tak stalo nositelem impresionistického obdivu k mihotavým efektům světla a barev v Renoirových „momentkách“ ze života pařížské společnosti (jeho obrazy z hospůdek i vycházek do přírody skutečně působí dojmem náhodně zahlédnuté, nijak nearanžované situace), stejně jako v Degasových slavných pastelech ze zákulisí baletní scény. A podobně jako v zájmu o půvab lidského těla jako takového se změnil i vztah k celému světu a dění kolem nás: už není nositelem mytologických, náboženských, literárních či historických hodnot, ale člověk druhé poloviny 19. stol. se učil vnímat krásu krajiny, měst i lidského hemžení samu o sobě.
Ale v muzeu jsou zastoupeni i umělci řešící vzápětí jiné problémy – van Gogh se svým dramaticky vášnivým prožíváním světa a lidského údělu, Gauguin snící svůj sen o návratu k autentické podobě života v primitivních exotických kulturách, Cézanne se svým úsilím o vystižení světa v jeho pevných, hmotných objemech, Seurat a Signac experimentující se zákonitostmi barevného spektra a možnostmi světelného „míchání barev“ na sítnici lidského oka, Toulouse-Lautrec jako otec moderního divadelního plakátu a neodmyslitelná postava pařížských šantánů...
Pařížské Museé dOrsayExpozice je dovedena, jak už bylo řečeno, až do počátku 20. stol., takže končí obdobím symbolismu a s ním pevně spojené secese, což samozřejmě nebylo možné bez skvělých ukázek tehdejšího uměleckého řemesla, ale nezapomíná ani na donedávna opomíjené veličiny „salonního“ a oficiálního umění své doby.
Doba Druhého císařství, tedy doba Napoleona III., i období republiky obnovené po jeho pádu, ona dramatická epocha nebývalého rozmachu západoevropského měšťanstva, epocha tolik kritizovaná pro své mravní pokrytectví, šosáctví a sociální rozpory, tu podává názorné svědectví o své lepší tváři. Tváři vyvzdorované hrstkami buřičů v neutěšených existenčních podmínkách, ale koneckonců – i tato byla její součástí. Byla to la belle époque, krásná epocha, kdy Francie a zejména Paříž sebevědomě stály v čele proměn předznamenávajících vývoj výtvarného umění v první polovině 20. stol. Musée dʼOrsay o ní podává skvělé svědectví.

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace