Paříž

Duby a skály

Málokterá stavba v Paříži se tolik zmítala na vlnách dějin jako on, snad jen kostel sv. Máří Magdalény, známý nejvíce jako La Madeleine, mu může v tomhle konkurovat. Shodou okolností nechal obě stavby budovat týž král, Ludvík XV. A i v případě Panthéonu šlo původně o kostel...

Pařížský PanthéonV roce 1744 se Ludvík XV. uzdravil z vážné nemoci, což přičítal tomu, že v těžkých chvílích vzýval sv. Jenovéfu. Tato u nás nepříliš známá světice (francouzsky Geneviève) z raných dob křesťanství je patronkou Paříže, kterou podle legendy zachránila v 5. stol. před nájezdem Attilových Hunů a poté ještě jednou, když město obléhal král Childerich. Do třetice pak prospěla Paříži ve 12. stol., kdy vynesení jejích ostatků v procesí zastavilo epidemii otravy námelem. Vyléčený Ludvík XV. slíbil, že věnuje Jenovéfě nádhernou stavbu. Sice mu to trvalo 11 let, ale nakonec pověřil architekta Soufflota vybudováním kostela sv. Jenovéfy na pahorku nesoucím její jméno. Zatímco všude kolem bujelo rokoko, Soufflot se zhlédl v antice a usiloval o přísné linie, pevné tvary a jednoduché obrysy. Kromě antiky byl zaujat i gotikou, a jak pronesl jeho spolupracovník Brébion při slyšení před královskou akademií architektury, „panu Soufflotovi šlo při stavbě tohoto kostela především o spojení gotické lehkosti s jedinečnou prostotou řecké antiky“. Budoucím Panthéonem vytvořil Soufflot první neoklasicistní stavbu v Paříži. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že jeho původní plány byly až příliš smělé, tenké stěny s přibývající výškou praskaly a projekt se musel upravovat. Dokonce se říkalo, že právě potíže se stavbou utrápily Soufflota k smrti. Dílo po něm převzal jeho spolupracovník Jean- -Baptiste Rondelet a dokončil ho v roce 1790.
V následujícím roce rozhodlo Národní shromáždění o tom, že se stane „z chrámu náboženství chrám vlasti“, k čemuž významnou měrou přispělo úmrtí jednoho z hlavních představitelů první fáze Francouzské revoluce, hraběte de Mirabeau, jehož hrobka se měla stát „oltářem svobody“. Nevydrželo jí to dlouho. Nejen, že Mirabeau musel být nejprve pohřben ve starém kostele sv. Jenovéfy, neboť v Panthéonu bylo třeba pro jeho nový účel upravit kryptu, ale když se jeho ostatky do Panthéonu dostaly, vydržely tam pouhé tři roky, aby pak byly kvůli odhaleným kontaktům Mirabeaua s královským dvorem zase odstraněny.
Pařížský PanthéonNapoleon se rozhodl, že stavba bude plnit oba účely – nadzemní část fungovala jako kostel, krypta jako místo uložení ostatků velkých synů národa. Jejich počet se v té době rozrostl o hodně důstojníků a dalších císařových spolupracovníků. Po jeho pádu přišlo období tzv. restaurace Bourbonů, kdy byl Panthéon plně vrácen náboženskému využití, následovala vláda měšťáckého krále Ludvíka Filipa, za nějž se sice stal kostel sv. Jenovéfy znovu Panthéonem, ale vůbec se nevyužíval. Období Druhé republiky se do dějin Panthéonu zapsalo hlavně experimentem fyzika Léona Foucaulta, který zde v roce 1851 pomocí kyvadla zavěšeného v centrální kopuli viditelným způsobem prokázal, že se Země otáčí kolem své osy. Koncem téhož roku byla stavba prohlášena „bazilikou národa“. Po pádu Druhého císařství a porážce Pařížské komuny nastoupila Třetí republika a z baziliky národa byl opět kostel. Z té doby pochází velká část dodnes zachovaných nástěnných maleb. Jejich náměty konvenovaly konzervativní ideologii Třetí republiky – jde o výjevy ze života sv. Jenovéfy a oslavu velkolepých dějin křesťanských počátků Francie. Byla to opět až smrt významné osobnosti, která přinesla definitivní změnu účelu stavby. Den po smrti spisovatele Victora Huga, vášnivého republikána, rozhodla vláda o tom, že Panthéon bude znovu předán svému „republikánskému určení“. A za necelé dva týdny, 1. června 1885, se tam konal velkolepý Hugův státní pohřeb.
Dvojjedinnost kostela a „světského chrámu“ zůstává ve vzhledu interiéru patrna dodnes. Německý dramatik Christian Friedrich Hebbel jím byl při své návštěvě už v roce 1843 tak zasažen, že si o něm poznamenal: „Sloupy jako duby, stěny jako hlazené skály.“ Od té doby přibyly nejen již zmíněné nástěnné malby, ale také sochařská výzdoba vesměs z počátku 20. stol. Monumentální sousoší u pilířů podpírajících centrální kopuli oslavují republikány, generály revoluce, řečníky Restaurace, Diderota s encyklopedisty i Jeana-Jacquese Rousseaua, v chóru je umístěno neméně monumentální sousoší Národního konventu – uprostřed stojí personifikace Konventu, vlevo skládají slib poslanci a vpravo přijíždí republikánské vojsko.
Do krypty, která má stejný půdorys rovnoramenného kříže jako nadzemní část, se schází po čestném schodišti z Napoleonovy doby. Proti vchodu je umístěna od roku 1920 urna se srdcem Léona Gambetty, politika, který vyhlásil Třetí republiku. Čestné místo v přední části krypty patří už od doby Francouzské revoluce dvěma filozofům, kteří se za života příliš rádi neměli – Voltairovi a Rousseauovi. Vedle Voltairova sarkofágu doplněného myslitelovou sochou odpočívá ještě stavitel Panthéonu Soufflot. Sarkofágy v dalších ramenech krypty jsou daleko prostší, ať už jde o mořeplavce Bougainvilla, Jeana Moulina, nejslavnějšího hrdinu Résistance, francouzského hnutí odporu za 2. sv. války, nositele Nobelových cen manžele Curieovy, spisovatele Huga, Zolu či jejich kolegu Alexandra Dumase staršího, jehož ostatky byly do Panthéonu umístěny zatím jako poslední v roce 2002.
Pařížský PanthéonAni velkolepý vzdušný prostor Panthéonu nedokáže z návštěvníka úplně sejmout tíhu všudypřítomné osudovosti, a tak po jeho návštěvě určitě přijde vhod, že se kolem rozkládá rušná, živá, studenty nabitá Latinská čtvrť s řadou bister, restaurací i barů a za bulvárem Saint-Michel zve k vyčištění hlavy Lucemburská zahrada. Než ale někam tam zamíříte, doporučuji udělat si zacházku pár desítek metrů za Panthéon, kde stojí kostel Saint-Etienne-du-Mont. Navzdory jeho zasvěcení se v něm uctívá rovněž sv. Jenovéfa, dokonce právě zde je umístěn relikviář s tím, co zbylo z jejích ostatků, jsou tu pohřbeni filozof Pascal a dramatik Racine – ale nic z toho není tím hlavním důvodem, proč sem zajít. Podstatná je sama stavba, jeden z nejpozoruhodnějších a zvenčí i nejpodivnějších kostelů, které znám. Jeho renesanční průčelí s pozdně gotickými prvky z počátku 17. stol. doplňuje vrcholně gotická věžička ze století třináctého do podoby jakési zkamenělé startovací rampy pradávného raketoplánu, vlastní kostel je převážně z 16. stol. Velmi světlý interiér tvoří nesymetrické trojlodí (ne, nepřehnali jste to s vínem, ten kostel opravdu zahýbá!) s postranními loděmi téměř stejně vysokými jako hlavní, v němž najdete i triforium a hlavně naprosto unikátní letner po stranách s křehkými točitými schodišti. Kdosi o tomto kostelu pravil, že daleko spíše než vyjádřením nějaké vůdčí myšlenky je plodem snu svého stavitele. To se dá podepsat.

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace