Paříž

Různé tváře Saint-Denis

Pokud sem přijedete ve správný den, získáte pár kroků od výstupu z metra pocit, že jste se ocitli uprostřed exotického tržiště kdesi v Africe. Stačí dalších pár kroků a stojíte, bez ohledu na den, před nepsaným manifestem gotiky. A znovu pár kroků a přichází na řadu smutný pohled dávno nemytých zrcadlových stěn a opršelého betonu svého času grandiózní stavby slavného architekta, kterou si poručili postavit stoupenci jiného Manifestu, aby ji po necelých dvaceti letech z finančních důvodů opustili. Časy se mění a Saint-Denis to ví víc než dobře...

Saint DenisJe pátek dopoledne. Přežil jsem cestu třináctou linkou metra, při níž jsem si vzpomněl i na ty věty z povídky Š+G Moje jízda tramvají, o kterých jsem si myslel, že jsem je už dávno zapomněl. Vystupuji na povrch, rozhlížím se a rozpomínám, jak to tu vypadalo před čtyřiadvaceti lety, když jsem tu byl poprvé. Tehdy nové betonové obytné bloky vypadají dnes skoro na rozsypání, na odvážnou esovitou linku průčelí hotelu ze známého řetězce si vzpomínám, určitě ale ne v téhle unavené podobě. Maličké krámky s nezřetelným sortimentem, ještě menší jídelničky s jedním stolkem venku na chodníku, nějak to všechno připomíná kraje daleko vzdálenější než je devět kilometrů na jih odtud ležící centrum Paříže. Kdybyste ale jeli do Saint-Denis nikoli metrem, nýbrž příměstským vlakem RER, a mířili na Stade de France, francouzský národní stadion pro skoro 80 000 diváků, který využívají národní týmy fotbalistů i ragbistů stejně jako mezinárodní hvězdy rocku a popu, získali byste obrázek docela odlišný. Saint-Denis, stotisícové severní předměstí Paříže, má hodně tváří...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 1/2015

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace