Orlické hory a Podorlicko

Ctíce předky, sebe ctíme

V Doudlebách nad Orlicí stojí zámek. To v kraji zámků plném není sama o sobě nijak překvapivá informace. Jenže ten doudlebský je v mnoha ohledech výjimečný, plný ojedinělostí, jaké jinde nenajdete. A to už vlastně dnes ani neměl stát...

Země světa - Orlické horyZámecký pán Petr Dujka se směje: „Tak to už máte materiálu na článek dost, ne?“ Má pravdu, diktafon ukazuje něco přes dvacet minut záznamu, jenže drobná potíž je, že zatím máme za sebou pouze vstupní schodiště a první dva sály. Začíná mi být jasné, že ve výstupu z mé návštěvy, který právě čtete, se budu muset omezit jen na příklady těch největších unikátů. První spatříme hned, jakmile na zámek při příchodu poprvé pohlédneme – jeho fasády kompletně pokrývají sgrafita, jenže ne ta běžná psaníčková, tady vidíme kobercový vzor, v němž se protínají čtverce, kružnice a přímky. A jakmile projdeme na arkádové nádvoří, které patrová stavba uzavírá ze všech čtyř stran, zjistíme, že sgrafity jsou pokryty také zde všechny stěny, v přízemí opět kobercovým vzorem, v patře hlavně rostlinnými motivy, ale nejen to – sgrafita jsou dokonce i na sedm metrů vysokých komínech!
Sgrafitová výzdoba i koncepce stavby odkazují na dobu jejího vzniku – Mikuláš starší z Bubna-Litic dal renesanční, původně lovecký zámek postavit severoitalskými mistry v letech 1588–1590. Zhruba o 100 let později ho nechal František Adam z Bubna-Litic barokně upravit. Tyto změny se výrazněji projevily v interiérech, v exteriéru hlavně vysokou střechou s barokními štíty, věžičkou a pak také tím, co v budoucnu sehrálo významnou roli v osudu zámku – v té době nemoderní sgrafita byla překryta hladkou omítkou. Majitelé dlouho užívali doudlebský zámek pouze v létě, až od počátku 19. stol. ho začali obývat celoročně. A jsme u další pozoruhodnosti. Zatímco na mnohých jiných zámcích se často jejich majitelé v průběhu doby různě střídali, doudlebský patří s výjimkou let 1948–1993 stále rodu Bubna-Litic. A tak sem výborně zapadá i jejich rodové heslo, které stojí v nadpisu tohoto článku. Vysvětlivka pro pozorného čtenáře, který se teď trošku zarazil – maminka Petra Dujky Eleonora byla rozená Bubna-Litic. Mimochodem, přečtěte si její nevelkou, ale o to zajímavější knížku Vzpomínání. Příběh doudlebského zámku výborně doplňuje.
Když se šlechtického majetku zmocnil v roce 1948 stát, ocitly se Doudleby ve skupině staveb, které neměly dál existovat, a v 50. letech byl na zámek dokonce už vypsán demoliční výměr. Ale pak se stalo zdánlivě nemožné. Komise, která rozhodla o demolici, přijela z Prahy do Doudleb, svůj názor přehodnotila a místo bourání se začalo opravovat. Proč? Na zámku totiž začala opadávat ona barokní omítka a pod ní se najednou objevila ojedinělá sgrafita, jaká snad nemají ani v samotné Itálii. Než ale opravy skončily, většina původního zámeckého inventáře „zmizela“ a do interiérů nebylo co dát, takže tam byla nainstalována muzejní expozice vamberecké krajky. Ta nakonec na zámku vydržela ještě pěkných pár let po jeho restituci v roce 1993 a situace se změnila až po roce 2006, kdy se paní Eleonora dohodla se svým bratrem Adamem Bubna-Litic na rozdělení restituovaného majetku a stala se majitelkou zámku, o který se začal starat Petr Dujka. Interiéry se začaly upravovat do podoby, jakou si jeho maminka a strýc pamatovali – v mnoha místnostech se to podařilo, v některých přes veškerou snahu ne. Zároveň byla expozice uspořádána přibližně chronologicky, aby předvedla vývoj nábytku od renesančního přes barokní a rokokový až po rychle se střídající slohy 19. stol. Tak se do ní z historické odbočky rychle vraťme...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 9/2020

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace