Orlické hory a Podorlicko

Síla míst

Výpověď beze slov. Paměť zapomenutá a nezapomenutelná. Střepiny času. Prchavost těl a jizvy duší...

Země světa - Orlické horyOrlickým horám se pochopitelně nevyhnuly dramatické osudy českého pohraničí v 1. pol. 20. stol. Odsun téměř veškerého německojazyčného obyvatelstva v letech 1945–1946, na některých místech značně divoký, s sebou přinesl i tady velké změny sociální a ekonomické, byť ve srovnání s jinými vysídlenými oblastmi zejména na severu a západě Čech byla celková míra společenské, hospodářské i ekologické destrukce v Orlických horách menší. Přesto obsahuje historická paměť zdejší krajiny dodnes připomínky této minulosti, pro někoho už vzdálené snad stejně jako středověk, pro někoho ale stále aktuální. I tady narazíme na stopy zaniklých osad a samot, na opuštěné kostelíky, hřbitovy v rozvalinách. Vybrali jsme dva příklady, jeden z těch méně známých, jenž je dosud na počátku nové etapy své existence, druhý naopak ten nejznámější, který se už stačil stát skutečným symbolem obnovy orlického pohraničí.

Svatý Matouš v Jedlové

Jedlová v Orlických horách je dnes součástí Deštného v Orlických horách, ale dříve to byla samostatná obec, německy Tanndorf, založená během sklářské kolonizace západní části Orlických hor někdy v 2. pol. 16. stol. Další vlna německy mluvících kolonistů sem přišla na konci třicetileté války. To už na horském výběžku asi kilometr východně nad vsí stála dřevěná kaple či kostelík, poprvé písemně zmiňovaný v roce 1636. Dnešní jednolodní barokní kostel postavili na stejném místě v letech 1737–1741, kolem něj vznikl hřbitov. V roce 1833 kostel po úderu blesku vyhořel, ale byl kompletně obnoven. Před 2. sv. válkou žilo v Jedlové a okolí asi 650 lidí, po válce tu nezůstal skoro nikdo. Z kostela zmizelo všechno, co zmizet mohlo, a snad ještě víc, náhrobky omláceny či rovnou skáceny, hřbitovní zeď rozvalená. Po roce 1993, kdy byl kostel zařazen mezi nemovité kulturní památky, se začalo s jeho opravami, ale bude to ještě běh na dlouhou trať. Kostel a jeho věž uprostřed západního průčelí mají novou střechu, věž byla omítnuta a její okna osazena žaluziemi, nejnověji bylo opraveno schodiště na kůr, který je opět přístupný. Jeden z dochovaných náhrobků na hřbitově patří tkalci a písmákovi Hieronymu Eustachovi Brinkemu, který, byť prostý chalupník, byl po zavedení obecní samosprávy zvolen v roce 1850 prvním starostou Jedlové a svou obec zvěčnil v kronice, již vedl od roku 1816 až do roku 1879.
Celé místo oplývá zvláštní energií, což platí i pro interiér kostela, jenž je stále víceméně torzem. Udusaná podlaha, zbytky výmalby se střídají s omláceným kamenným zdivem, pár jednoduchých lavic, že jednodušší nemohou být (prkna na špalcích), z plochých kamenů navršený oltářní stůl, vedle něj prostý dřevěný kříž s přehozenou bílou látkou a k tomu ve velkých zavařovacích sklenicích čerstvě nařezané svazky květin ze zahrádky. V předsíni hromada písku se sítem, venku u stěny další stavební materiál. Místa k přemýšlení je tu dost...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 9/2020

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace